Slovanský svět 08/2021

За чешским текстом следует текст на русском языке.

1 100 let  od mučednické smrti Svaté Ludmily – první české kněžny, Matky české země, první česká světice a  spolupatronky českých zemí (860 – 921)

Svatá Ludmila (* cca 860 –  † 15. září 921, hradiště Tetín), pocházela z kmene Pšovanů. Byla manželkou prvního historicky doloženého Přemyslovce, knížete Bořivoje I., matkou knížete Vratislava I., babičkou sv. Václava a chronologicky první českou svatou.

Původ sv. Ludmily

Sv. Ludmila se narodila kolem r. 859, pravděpodobně na hradě Pšov v místech dnešního zámku v Mělníku, nad soutokem řek Labe a Vltavy. Její otec Slavibor byl knížetem malého kmene Pšovanů obývajících část úrodného Polabí. Tento kmen pocházel ze srbského Milska, tedy Horní Lužice. Srbský původ nevelkého kmene Pšovanů není vyloučen. Je historicky doloženo, že předchůdcem Slavibora na stolci Milčanského knížete byl Čestibor (lat.: Zistibor;  * 9. století? – † 859), lužickosrbský kníže se sídlem na hradě u Zhořelce v roce 856. Čestibor nejenže byl vazalem franského krále Ludvíka Němce, ale k  podrobení se slovanských kmenů Ludvíku Němcovi přesvědčoval a nutil vojvody a knížata jiných slovanských kmenů. Na tuto svoji horlivost doplatil tím, že byl r. 859 vlastními Srby zavražděn. Ochranou před germanizací Lužických Srbů měla být volba Slavibora, který byl m.j. spojencem Bořivoje, knížete Čechů. 

Bitva u Vltavy r. 872

Ale spojenců proti Frankům bylo více.  Jak vyplývá z Fuldských letopisů, v r. 872 se  uskutečnila bitva slovanských knížat na neznámém místě u řeky Vltavy proti franckým vojskům vedeným mohučským arcibiskupem Liutbertem. Slovanské vojsko vedla knížata  Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír a Mojslav. Možná i Bořivoj, jehož jméno bylo ve Fuldských análech dopsáno dodatečně.

O Svatoslavovi se nedochovaly zprávy, dokonce není jisté, zda střetnutí u Vltavy vůbec přežil.

Vitislav (lat.: Witizla nebo Utizla) (*9. století? - † 10. století?) byl český velmož, snad z rodu Slavníkovců žijící ke konci 9. století. Z historických pramenů vyplývá, že Vitislav musel být respektovanou a mocnou osobností. Jako jeden z mála prohranou bitvu přežil.

Heriman počeštěně Heřman (*9. století? – † 9. století?) byl patrně slovanský kníže, o kterém se zmiňují jedině Fuldské letopisy v souvislosti s jeho účastí ve „vltavské bitvě“. O jeho osudu se však neuvádí nic.

Spytimír (latinsky Spoitimar či Spoimar) (9. století – †  28. září 955) byl slovanský kníže kmene Zličanů. O jeho osudu se ve Fuldských letopisech rovněž neuvádí nic. Někteří pozdější historikové, jako např. Rudolf Turek připouštějí možnost, že Spytimír (Spoitimar) byl totožný s knížetem Strojmírem, který později, snad v roce 879 povstal proti knížeti Bořivojovi. Byl zavražděn zřejmě Vršovci spolu s ostatními bratry. Před útočníky se zachránili  jeho bratři sv.Vojtěch, druhý biskup pražský, Libický kníže Soběslav a nevlastní bratr sv. Radim, první arcibiskup Hnězdenský.

Mojslav (lat.: Moyslan či Myslan; *9. století? – † 9. století?) byl slovanský kníže žijící v 9. století a pravděpodobně i otec svaté Dobroslavy. Je možné, že kníže Mojslav byl v této potyčce zraněn či dokonce zabit. Další písemné prameny vztahující se k Mojslavovi nejsou známy. Podle ruského slovníku historických slovanských jmen byl Mojslav nikoliv Čech, ale kníže Bílých Chorvatů, kteří tehdy sídlili v severovýchodních Čechách a na severní Moravě. 

Je zřejmé, že otec sv. Ludmily kníže Slavibor se bitvy nezúčastnil, i když romanopisci připouštějí opak. Knížeti Slaviborovi bylo v době bitvy asi 40 roků. Je pravděpodobné, že mu  kníže Mojslav před bitvou svěřil do péče  svoji dceru Dobroslavu, která už v té době neměla matku. Takže kníže Slavibor měl odpovědnost nejen za svoji dceru Ludmilu, která také byla jednostranným sirotkem, ale i za Dobroslavu.  Proto do bitvy odejet nemohl.

Bořivojův křest a christianizace Čech

Je důležité vědět, že slovanská knížata na území nynějších Čech ve 2. polovině 9. století nevyznávala křesťanství, jako na Velké Moravě. Křesťanství pronikalo na naše území velmi pomalu. Podle Fuldských letopisů, přijalo v roce 845 křest 14 slovanských knížat (z pozdějšího českého území), pravděpodobně však bez úspěchu. Tato knížata přijala křesťanství po přinucení a nikoliv z  vlastní vůle a srdcem. Přijetí křesťanství neznamenalo pouze zřeknout se mnohobožství a přijmout víru v jednoho Všemohoucího Boha. Ani záměnu pohanských symbolů za symboly křesťanské. Křesťanství v té době znamenalo revoluční změnu veřejného i soukromého života, změnu poměrů státních, správních, hospodářských i sociálních. Předpokládalo zřeknout se dosavadního životního stylu, tradic, obyčejů a zvyklostí. Stávající způsob života byl nastupujícím křesťanstvím označen za hříšný, potupný a barbarský. Všichni víme, že myšlení lidí má, a tak tomu bylo i v dávné minulosti, konzervativní charakter. Změnit jej nemohla církev sama. K tomu potřebovala spojence. Bylo zapotřebí mnohdy násilných zásahů ze strany vladařů. Přijetí křesťanství u nás nebylo pouze dílem zbožných věrozvěstů, vyprávějících o zázračné dobrotě Boha, ale daleko více dílem knížat a vladařů, kteří pochopili výhody křesťanství a křesťanského způsobu života a vnutili je svým poddaným. První skutečný krok k christianizaci Čech učinili až Bořivoj a jeho manželka Ludmila. Protože Bořivoj zemřel velmi mlád, je české křesťanství více spojováno s Ludmilou, která o jeho prosazení vedla ještě po smrti Bořivojově dlouhý zápas.

Příběh Bořivojova křtu je zmíněn nejen v Kristiánově legendě1) , ale i v Kosmově kronice české2). Podle Kristiána měl být Bořivoj v rozmezí let 869-872 pozván na dvůr velkomoravského knížete Svatopluka. (Pozn.: zde se Kristián spletl. Správně 869-870. V letech 871 až 875 Metoděj na Moravě nebyl. Byl uvězněn v benediktinském klášteře v Ellwangenu ve Švábsku v otevřené jámě uzavřené pouze mřížemi.) Zde proběhla hostina, jako pohan musel prý Bořivoj sedět na zemi. Lítost projevil arcibiskup Metoděj, jenž se ho optal, zda on muž, tak významného postavení se nestydí, že sedí na zemi s pasáky sviní. Výsledkem bylo rozhodnutí Bořivoje dát se pokřtít. Křest provedl sám arcibiskup Metoděj na Velehradě, kmotrem Bořivoje se stal pravděpodobně Velkomoravský král Svatopluk I. Veliký. Poté Svatopluk a Metoděj Bořivoje bohatě obdarovali – mimo jiné mu dali kněze Pavla Kaicha, zřejmě proto, aby nově pokřtěný kníže mohl vykonávat své křesťanské povinnosti. Přijetí křtu knížetem Bořivojem je třeba vnímat jako pokřtění všech jeho poddaných. . (Tato historka není příliš věrohodná, i když zákaz společného jídla pohanů s křesťany představoval běžnou praxi v Korutanech a Panonii.)

Křest byl pro Čechy velmi důležitý, jelikož právě od roku 845, kdy přijalo křest 14 českých knížat, patřily kmeny žijící na nynějším českém území do západní sféry vlivu. Právě Bořivojův křest potvrdil sounáležitost mladého českého knížectví k mohutné Velkomoravské říši a obrat k Východnímu křesťanství.

Svatba Ludmily s Bořivojem

Kolem r. 875 se tehdy asi 22letý kníže Čechů Bořivoj I., oženil s mladičkou, čtrnáctiletou Ludmilou, dcerou a  dědičkou pšovského knížete  Slavibora, vlastníka rozlehlých území a slavného hradu Pšov, který je tam, kde se dnes nachází město Mělník. Pro své dobré vlastnosti a  pro majetky své manželky se Bořivoj stal nejmocnějším knížetem, něco jako králem Čechů. Přesto však byl závislý na politice svých mocných sousedů Rostislava a Svatopluka, kteří v uvedeném pořadí vládli na Velké Moravě. Sňatek Ludmily s Přemyslovcem Bořivojem dosvědčuje, že oba rody navázaly pevné kontakty.

Některé prameny uvádějí, že svatba se konala dříve. Pokud tomu tak bylo, konala se na území obývaném Čechy nebo Pšovany, tedy podle pohanského ritu. Mohlo to být nejpozději v r. 874, kdy Ludmile bylo 14 let. Ale je zcela nepochybné, že došlo k opakovanému sňatku po návratu arcibiskupa Metoděje na Moravu v  r. 875. Křesťanský obřad proběhl s  největší pravděpodobností na Velehradě.

Bořivoj a Ludmila si už k roku 875 zřídili svůj dvůr a příbytek ve známém hradě Levý Hradec (nyní Roztoky u Prahy). V jeho nitru Bořivoj vystavěl malý kostel, který byl zasvěcen sv. Klimentovi 3) . „Toto byl první kostel v Čechách“ říká Legenda, a dodává: „Toto byl kostel, který sloužil jako křestní kaple jeho manželky Ludmily ...“.

Pozdější badatelé se zabývali osudem mladičké Dobroslavy, sirotka po knížeti Mojslavovi a  jeho manželce. Zatímco Svantožizňa, údajná starší dcera Mojslavova se stala manželkou mocného Svatopluka, druhou dceru Dobroslavu, která v r. 872 byla svěřena pod ochranu knížete Milčanského a Pšovského Slavibora, otce Ludmily, „vyženil“  kníže  Čechů Bořivoj. Věkový rozdíl obou dívek nebyl velký a  ony k sobě přilnuly jako sestry. Takže Dobroslava  se stala adoptivní dcerou knížete Bořivoje a jeho manželky Ludmily. A tak obě spolu žily a dospívaly na Levém Hradci, kde byly vzdělávány kaplanem Pavlem Kaichem.

Křest Ludmily a Dobroslavy

Pokřtěny byly pravděpodobně v roce 877 na Levém Hradci, kdy Ludmile bylo 17 roků a Dobroslavě 13 roků. V některých legendách se uvádí, že Ludmila byla pokřtěna společně s Bořivojem a dokonce existují i obrazy tento křest znázorňující. To se nezdá být věrohodné. Bořivoj musel být pokřtěn dříve, neboť už před uzavřením sňatku s Ludmilou začal budovat jejich společný příbytek hrad Levý Hradec i s kostelem sv. Klimenta. Přitom už v té době s ním při jeho dvoře působil učedník Metodějův kaplan Pavel Kaich. V historických pramenech se uvádí, že Ludmila byla pokřtěna arcibiskupem Metodějem, ale Kristián uvádí, že byla pokřtěna na Levém Hradci. Potom tedy Pavlem Kalichem. Je pravděpodobné, že historka o pokřtění Ludmily přímo arcibiskupem Metodějem vznikla v pozdějších letech, aby byla zvýrazněna vážnost jejího křtu.

Svatá Ludmila se stala typickou představitelkou první etapy christianizace Čech. Podle legendy byla zprvu pohankou, která v dětství přinášela oběti pohanským bohům a pak se stala vzorem křesťanských ctností. Kněžna Ludmila přilnula k nové víře s celou vroucností mladé duše, s celou silou a oddaností, a s vědomím pohanstvím pokořovaného ženství. Ludmila, stejně jako Bořivoj chápala  politický význam nové víry, která zabezpečovala budoucnost nadvlády Přemyslovců nad ostatními knížaty slovanských kmenů. Křesťanství znamenalo i vysvobození ženy z pohanského područí a svým principem monogamie ji společensky postavilo po bok muže.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že kněží na dvoře Bořivoje a Ludmily byli výhradně slovanští, mezi nimiž měl vedoucí postavení arcipresbyter Pavel Kaich.  Byli to kněží, kteří přišli společně s Metodějem a ve druhé vlně i kněží, kteří po smrti Metodějově uprchli  z Moravy před Svatoplukovým pronásledováním, které oprávněně považovali za zpronevěru krále Svatopluka. To později bylo důvodem odtržení Českého knížectví od Velké Moravy. 

Rodinný život Ludmily

Manželství Bořivoje I. a Ludmily bylo požehnáno třemi syny a třemi dcerami – nejsou započítáni případní potomci, kteří zemřeli v kojeneckém věku a které prameny neuvádějí. Známá jsou pouze jména dvou synů Spytihněva (*875–† 915) a Vratislava cca (*888–† 921), oba později postupně dosedli na knížecí stolec.

Nejprve po smrti otce vládl nejstarší syn Spytihněv I. a po něm mladší Vratislav I. Ten byl ženatý s Drahomírou, pocházející ze slovanského kmene Stodoranů.

Syn Vratislava a Drahomíry Václav byl svěřen do výchovy babičce. Ludmila ovlivnila nejen výchovu Václava, ale také dbala o jeho vzdělání. Nesváry mezi kněžnou  vdovou Ludmilou a její snachou kněžnou vdovou Drahomírou, pramenící z křesťanské výchovy a dalšího ovlivňování mladého Václava, ale i z důvodů politických, vyústily v rozhodnutí Drahomíry  svou tchýni Ludmilu nechat zavraždit.

Státnická role Ludmily

První historická role kněžny Ludmily nastala po smrti jejího manžela, pak v  době vlády jejich synů, a hlavně po jejich smrti.

Ludmila vládla jako regentka a usměrňovala vývoj synů Spytihněva I. a Vratislava I. a po něm i vnuka Václava (sv. Václava). Po smrti Vratislavově se stala regentkou jeho vdova, kněžna Drahomíra z rodu Stodoranů. Ludmila se však snažila ovlivňovat Václavovu výchovu i nadále. To byl ale jeden z důvodů vzniku rozporů mezi tchýní, tedy Ludmilou a snachou  Drahomírou. Situace byla mnohem složitější, Ludmila hájila právo Václava na knížecí trůn jako prvorozeného, zatímco Drahomíra prosazovala svého druhého syna Boleslava, který se zřejmě narodil už „v purpuru“, tedy až r. 915, kdy byl Vratislav knížetem.

Kromě toho Ludmila prosazovala orientaci na bavorského krále Arnulfa, zatímco Drahomíra uznání tohoto politického posunu tvrdě odmítala. Ludmila byla v tomto případě zřejmě ovlivněna svými rádci v čele arcipresbyterem Pavlem Kaichem, který pocházel z biskupského kláštera sv. Jirmana v Bavorském Řezně. Kněžna Ludmila si dobře uvědomovala, že česká země nemůže sama odolat nájezdům divokých kočovných kmenů a tak jistě díky velikým diplomatickým schopnostem kněžny Ludmily se podařilo uzavřít spojenectví s bavorským králem Arnulfem. Dlouholetý nepřítel moravských Slovanů se tak stal spojencem Čechů. A nejen to. Kněžna Ludmila vyjednala u bavorského episkopátu  toleranci slovanského jazyka při bohoslužbách a dalších zvyklostí moravského církevního obřadu.

Drahomíra zřejmě byla pokřtěna před uzavřením manželství s Vratislavem, ale víra jí  nepronikla tak hluboko do srdce, jako Ludmile. K tomu se přidali i někteří velmožové, kteří nepotřebovali jen „modlící se panovníky“, ale především rytíře a bojovníky. Bylo by chybou domnívat se, že Ludmila opomíjela rytířskou výchovu vnuků. Jen ji zařadila na druhé místo. Při zkoumání kosterních ostatků sv.Václava byly nalezeny stopy starších zranění, která utrpěl v bojových střetnutích. To dokazuje, že svatý Václav byl skutečným rytířem. Ostatně své bojové umění  prokázal naposledy krátce před svojí smrtí, když neozbrojený šel do kostela a svému bratru Boleslavovi, který jej přepadl, dokázal vytrhnout meč z ruky a povalit jej na zem.

Drahomíra spíše podporovala pohanskou orientaci státu než její vazalský vztah k Bavorům. A problém, čili předpoklad pro vznik konfliktu byl na světě.

Ústraní a mučednická smrt

Autorita kněžny Ludmily byl tak vysoká, že čeští velmožové po smrti Vratislava rozhodli o odnětí jeho synů matce Drahomíře a jejich předání do výchovy babičce kněžně Ludmile. Chlapcům bylo pravděpodobně třináct (Václav) a sedm let (Boleslav). Ludmila  nechala své vnuky vzdělávat v písmu slovanském a ve slovanském křesťanství.  Zemští velmožové tehdy rozhodli svěřit Drahomíře regentství v zemi, což vneslo mezi obě ženy neshody. A právě to byl začátek budoucího konfliktu mezi oběma autoritativními kněžnami.

Spor obou kněžen nakonec vedl k velké neúctě k sobě a odchodu Ludmily na její vdovský hrad Tetín.

Tak došlo roku 920 v Čechách asi po čtyřletém vladaření kněžny Ludmily k převratu, v němž se Drahomíra zmocnila vlády i svých dětí.

Kněžna Drahomíra vyřešila nakonec spor s tchýní vraždou, k níž došlo v noci z 15. na 16. září 921. Rozkazem k vykonání vraždy pověřila podle Kristiána dva členy své družiny Tunu a Gomona. Byli to cizinci, nejspíše Vikingové, kteří do Čech přišli z Kyjeva. Takové bojovníky najímala všechna knížata do družin obzvláště ráda, pro jejich bojovnost, tvrdost a necitelnost.

Ludmila podle legendy byla uškrcena jejím vlastním závojem, či šálou,  která se později stala symbolem svaté Ludmily (jinde se píše, že provazem). Ludmila prosila své vrahy ať ji utnou hlavu, neboť jen tak, po prolití krve se mohla stát mučednicí, světicí a vstoupit jako svatá do ráje, jak píše její pravnuk kronikář Kristián. Vrahové, patrně byli instruováni, proto dbali na to, aby její krev prolita nebyla. Ale k symbolickému a pro církev významnému „prolití krve“ přece jen došlo. Po zardoušení tělo Ludmily upadlo na podlahu a došlo k jejímu zranění na hlavě, přičemž několik kapek její krve potřísnilo kámen, na němž Ludmila klekávala při svých modlitbách.

Po její vraždě uprchl i Bořivojovi a Ludmile věrný kněz Pavel Kaich, a tak zbožná, první historicky známá česká kněžna Ludmila neměla ani církevní pohřeb. Služebnictvo zahrabalo její tělo u hradební zdi. Nad místem vraždy dala Drahomíra z původního obytného domu zřídit chrám sv. Michala (dnes sv. Jana Nepomuckého), podle legend proto, aby zázraky, které se po její smrti na místě skonu děly, nebyly přičítány Ludmile, ale světci kterému byl chrám zasvěcen.

Tento nový převrat v Čechách znamenal vyhlazení přívrženců Ludmily a pronásledování jejího kněžstva. Zápas mezi starou pohanskou a novou křesťanskou kulturou pokračoval mezi bratry Václavem, stoupencem orientace své babičky Ludmily a Boleslavem, stoupencem kurzu své matky Drahomíry. Tento zápas vyvrcholil 28. září 935 druhou vraždou, kdy svatý Václav byl zabit Boleslavovými družiníky.

Úcta ke svaté Ludmile

Brzy po svém nástupu na knížecí trůn dal sv. Václav vyhnat matku z Prahy (snad na Budeč) a dne 10. listopadu 924 nechal za účasti světícího biskupa Michala převézt ostatky své babičky do chrámu sv. Jiří na Hradě pražském, založeném jeho otcem Vratislavem I., kde má sv. Ludmila až dodnes svoji hrobku. U chrámu pak založili Boleslav II. a ctihodná Mlada první český klášter vůbec a uvedli do něj benediktinky, které pečovaly o šíření kultu první české světice. Písemně je však tato úcta doložena až od konce 11. století.

Za Karla IV. byl nad jejím hrobem vytvořen náhrobek vysoké umělecké hodnoty. Když byla v roce 1981 otevřena její hrobka, byla mezi kostmi nalezena i bílá hedvábná látka s vetkaným geometrickým vzorem – nepochybně závoj, kterým si vdané ženy zavíjely hlavu.

Veškeré dochované písemnosti popisují kněžnu Ludmilu jako laskavou, milosrdnou a horlivě zbožnou ženu. Sv. Ludmila, česká prvomučednice, se stala nejen patronkou vinařů, babiček, matek a křesťanských vychovatelů, ale především českou spolupatronkou (pozn.: společně s jejím vnukem sv.Václavem), často nazývanou „Matka české země“.

Smrtí kněžny Ludmily skončil její pozemský život. Ale brzy potom se probouzí k novému životu  světice a mučednice, opředená básnickým kouzlem legend. Který obraz života svaté Ludmily má pro nás větší význam? Ten, který skutečně žila, nebo ten, v němž se nám odráží po staletí v mýtu její svatosti? I když připustíme, že legendy se často vzdalují skutečnosti, přesto se v nich  zrcadlí nejen ušlechtilá duše sv. Ludmily, ale i duše českého národa 10. a 11.století. 

V pojednáních již z 11. století se velebí její vdovství: „… po smrtí vznešeného muže svého Bořivoje, země české prvého křesťanského vévody, služebnice Kristova, blažená Ludmila až do konce života svého v cudné čistotě dny své trávíc, tělo své bděním, posty a rozmanitým trýzněním vždy očisťovala a uváděla do poddanství ducha.“ Její ctnost a čistota je těžce vykoupeným vítězstvím křesťanského ideálu nad hříšnými lidskými sklony.

Na úctě ke sv. Ludmile můžeme sledovat, jak se kněžna Ludmila z křesťanské mučednice stává národní svatou a vznešeným symbolem, který je záštitou českého národa u nebeského trůnu.

V nejtěžších okamžicích života české společnosti se v lidech probouzí národní vědomí prosycené mocnými záchvěvy „svatého nacionalismu“, který v českých světcích nachází symboly záchrany svého národního bytí.

Z tohoto pohledu je opravdu těžké rozhodnout, zda pro život českého národa  měla větší význam kněžna Ludmila a nebo jej má svatá Ludmila.

 

Svatořečení sv. Ludmily

K jejímu svatořečení došlo velmi brzy, ještě za života jejího vnuka knížete sv.Václava. Ke svatořečení v té době stačilo rozhodnutí knížete za svolení biskupa, přičemž se  přihlíželo k názoru, či mínění lidu (lat.: vox populi).

Ke svatosti kněžny Ludmily patří některé zázraky, které se děly na Tetíně. Z jejího hrobu vycházela líbezná vůně a za noci po sedmkrát bylo vidět, jak sestupují na její hrob ohnivé pochodně, naznačující jas víry, jíž za živa zářila.  Mimo to nemocní u jejího hrobu nabývali opět zdraví, slepí zraku a chromí chůze.  Vrahové blahoslavené Ludmily byli rozličným způsobem brzy zahubeni, takže z jejich příbuzenstva nikdo nezůstal na živu.

Když došlo po třech letech od její smrti, dne 10. listopadu 924  k otevření hrobu za účelem převezení jejích ostatků do Prahy k uložení na důstojné místo v chrámu sv. Jiří na Pražském hradě, její tělo i roucho bylo neporušené, což je v církvi považováno za důležitý důkaz svatosti zemřelé osoby. Všechny tyto skutečnosti přivedly jejího vnuka, knížete sv.Václava k rozhodnutí svoji milovanou babičku svatořečit a uložil kněžím sepsat na slovanském jazyce „Legendu o svatém životě a mučednické smrti sv.Ludmily“.

Její kanonizace byla oficiálně uznána v letech 1143-1144, kdy dlel v Praze papežský legát Quido kardinál di Castello. Za biskupa Daniela I. se dostaly části jejích ostatků do několika oltářů pražské diecéze a biskup Daniel II. ji dal ve svém rukopisu „De civitate Dei“ vymalovat mezi čestné patrony.

 

Zvěčněná památka o sv. Ludmile

V písemnictví

Legenda o svatém životě a mučednické smrti sv. Ludmily. Sepsal ji z podnětu knížete sv.Václava neznámý slovanský kněz slovanským jazykem. Tato legenda je nejstarším českým literárním dílem.

Legenda „Utrpení Ludmily Mučednice“ - Fuit in Provincia Bohemorum (10.-12. stol.)

Kristiánova legenda (Legenda Christiani. Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius.)

Legenda „Když vzrůstala víra křesťanská“ Crescente fide Passio s. Venceszlai incipiens verbis Crescente fide christiana.

Gumpoldova legenda - Jeden z nejstarších rukopisů legendy je dochován v otonském iluminovaném tzv. Kodexu Wolfenbüttelském vytvořeném před rokem 1006 na objednávku manželky knížete Boleslava II., kněžny Emmy4). V tomto kodexu jsou obsažena nejstarší dochovaná vyobrazení svatého Václava včetně scény jeho zavraždění ve Staré Boleslavi.

Homilie o svaté Ludmile z konce 11. století, hájící úctu ke svaté  Ludmile. Homilie byla v našich krajích velmi rozšířena. Přispěl k tomu nepochybně její vlastenecký ráz, který vedl k posílení národního vědomí a cítění. Nejstarší rukopisy jsou z druhé poloviny XIII. století, jiné ze století XIV. a XV. Tiskem byla po prvé vydána zásluhou Josefa Dobrovského 5) .

 

Ve výtvarném umění

Sv. Ludmila je zobrazována v dlouhém šatu s hlavou pokrytou závojem, případně knížecí čapkou. Jejím hlavním atributem je stočený závoj nebo šál kolem krku. Často bývá zobrazována spolu s malým sv. Václavem, kterého vyučuje. Její památka se slaví 16. září a místem jejího posledního odpočinku je bazilika sv. Jiří na Hradčanech.

-           Iluminované rukopisy: Zlomek Dalimilovy kroniky, Velislavova bible

-           Relikviářová busta svaté Ludmily (na lebku světice) ze zlaceného stříbra, součást 

            Svatovítského pokladu

-           Relikviářová paže sv. Ludmily

-           Schodištní cyklus (nástěnná malba) na hradě Karlštejně

-           Deska Mistra Theodorika s malbou a relikvií v rámu, Kaple Sv. Ostatků na hradě 

            Karlštejně

-           Kamenná tumba sv. Ludmily s reliéfem ležící světice - v bazilice svatého Jiří na

            Pražském hradě

-           Veraikon svatovítský - mezi světci malovanými na rámu - součást Svatovítského

            pokladu

-           Gotický deskový oltářní obraz z Dubečka - mezi světci stojící sv. Ludmila - v Národní

            galerii v Praze

-           Barokní socha sv. Ludmily, zlacená dřevořezba, František Preiss, 1699, hlavní loď

            katedrály sv. Víta v Praze

-           Svatý Václav a svatá Ludmila při mši, olejomalba Františka Tkadlíka - v Národní

            galerii v Praze

-           Svatá Ludmila, pomocnice chudých - olejomalba Josefa Vojtěcha Hellicha

-           chrám sv. Ludmily v Praze na Královských Vinohradech

-           Zavraždění sv. Ludmily, mramorová socha od Emanuela Maxe, v kapli sv. Ludmily, 

            katedrála sv. Víta v Praze

-           Socha stojící sv. Ludmily, součást pomníku svatého Václava v Praze na Václavském

            náměstí - J. V. Myslbek

-           Socha stojící sv. Ludmily, u chrámu sv. Nikolaje v centru Moskvy, je dílem českého 

            sochaře Michala Moravce a  darem České republiky moskevským věřícím z  

            26.9.2012 u příležitosti 1091. výročí její mučednické smrti, jako projev přátelství.

 

V hudbě

Svatá Ludmila - oratorní dílo Antonína Dvořáka

Pramáti Ludmila - kantáta z cyklu České nebe Jana Zástěry na text Marie Dolistové

 

Poselství národu Země české

 

«Ó země česká, kdyby sis uvědomila, jak drahocenným darem jsi byla obmyšlena, jak jasného světla paprsky jsi ozařována, jak mocnou zastánkyni a přímluvkyni máš na nebesích, tu plesala bys radostí! Ó, šťastná ty země pod záštitou tak mocné patronky! Kolik je krajin a národů, kterým se nedostalo tak blažené ochrany! A kdyby ji měly, jistě radostí by nad ní plesaly!»                                                         Čl. 9  Homilie o svaté Ludmile  -  11. století

-----------

Vysvětlivky:

  • Kristiánova legenda je zkrácený název spisu: Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily, latinsky: Vita et passio sancti Venceslai et sancte Ludmile ave eius, z 10. století. Některými badateli je připisováno autorství tohoto spisu Strachkvasovi (Ztrahquaz) nebo-li Kristiánovi († 996), který byl český duchovní, nejmladší syn knížete Boleslava I. Ukrutného a jeho manželky Biagoty, tedy pravnuk sv. Ludmily a synovec sv. Václava. O pravosti této legendy se vedou mnohaleté spory. Pokud je spis pravý, jedná se o nejstarší ucelený náčrt českých dějin, ve kterém počátky českého křesťanství autor líčí jako pokračování velkomoravské cyrilometodějské tradice.
  • Kosmova kronika česká (lat. orig. Chronica Boemorum, v přesném překladu Kronika Čechů) je nejstarší česká kronika, tj. kronika týkající se dějin Čechů. Původní text byl napsán latinsky a jeho autorem byl Kosmas, děkan pražské svatovítské kapituly, který kroniku sepsal pravděpodobně v letech 1119 až 1125. Kronika stojí na úplném počátku české historiografie a je obecně považována za jedno z nejvýznamnějších literárních děl, které v českých zemích ve středověku vzniklo. Zároveň je to jeden z nejdůležitějších historických pramenů pro poznání českého raného středověku.
  • Svatý Kliment I. Římský je v tradici katolické církve považován za čtvrtého římského biskupa, a tedy čtvrtého papeže. Jeho pontifikát se datuje do let 88/92 – 97/101. Ostatky svatého Klimenta nalezli na Krymu svatí Cyril a Metoděj, a je proto spojen s počátky křesťanství na Velké Moravě i v Čechách. Přivezli je do Čech do chrámu sv. Klimenta na Levém Hradci, vybudovaném knížetem Bořivojem. Odtud je převezli do Říma. Jeho ostatky sehrály významnou roli při uznání staroslovanštiny jako liturgického jazyka vedle latiny a řečtiny papežem Hadriánem II. Ostatky sv. Klimenta I. jsou uloženy v Bazilice svatého Klimenta v Římě, asi 300 metrů východně od Kolosea, kde je pohřben i sv. Cyril.
  • Kněžna Emma (* asi 948 — † asi 2. listopadu 1006) byla manželkou českého knížete Boleslava II. Kněžna Emma nebyla Slovankou, proto nemůže být v této publikaci zařazena mezi princezny, o nichž pojednává. Ale vzhledem k jejímu významu pro českou historii nelze její jméno opominout. Její původ není zcela zřejmý a klade se do Burgundska, Anglie nebo Franské říše. Na známých mincích z Mělníka je titulována jako Emma Regina – tj. Emma královna. Proto v posledních cca 20 letech se historici, ale i numismatici přiklánějí definitivně k názoru, že  Emma Regina je totožná se západofranskou královnou-vdovou Emmou Italskou (Franskou). Pro ztotožnění české Emmy Reginy s Emmou Italskou svědčí řada starších i nových faktů, poznatků a závěrů. Ty shrnul ve svých studiích historik Luboš Polanský. Na základě těchto zjištění lze dovodit, že princezna Emma byla dcerou krále Lothara II. Italského a svaté Adély Burgundské (Adeleida/Adelheid), princezny burgundské a královny italské, ve 2. manželství římské císařovny, královny německé a italské.

Emma byla zřejmě třetí manželkou českého knížete Boleslava II., s nímž měla jednoho syna, a to knížete Oldřicha. Z předchozího manželství s Lotharem I. Západofranským,  z dynastie Karlovců, měla dva syny: posledního Západofranského krále Ludvíka V. Lenivého (*967–† 987) a prince Ottu (franc. Eudes),  kanovníka v Remeši (* 970– † 985). Sňatek s Boleslavem II. byl uzavřen roku 988 či 989. Emma se vysvobodila z lotrinsko-francouzského nebezpečí, které ji hrozilo a Boleslav II. získal na oplátku ženu spřízněnou s nejmocnějšími rody Říše i západní Evropy.

V nové vlasti byl dle kronikáře Kosmase dobře známý její skvělý původ a Emma byla vysoce ctěna a vážena. Emma si v Čechách oblíbila kult přemyslovského světce sv. Václava. Stala se jeho zbožnou šiřitelkou, o čemž svědčí i Wolfenbüttelský kodex – spojený s jejím jménem. V Čechách dostala od manžela Boleslava II. k zaopatření mj. přemyslovské hradiště s hradem Mělník a taktéž mincovní právo ražby vlastních denárů s královským titulem Emma Regina (čili královna a nikoliv kněžna). Denáry jsou podobné těm, které ve Francii razila právě Emma Italská a jež byly poprvé nalezeny v roce 1963. A poněvadž vysoký titul královny směla přirozeně používat pouze panující či ovdovělá královna, svědčí i tato skutečnost o jejím původním postavení královny. Pohřbena je zřejmě na Pražském hradě.

 

5)   Josef Dobrovský (* 17. srpna 1753 - † 6. ledna 1829) - český filolog, lingvista,

      literární kritik, folklorista, historik a pedagog, jedna z nejdůležitějších osobností   

      českého národního obrození. Považuje se za zakladatele slovanské lingvistiky jako

vědy. Během svého života byl nazýván „otcem“, „patriarchou“ slavistiky. Zásadním

způsobem přispěl ke studiu staroslověnštiny a ke kodifikaci českého spisovného

jazyka.