Metamorfózy slavismu

Metamorfózy slavismu

 

Z gnoseologického hlediska slavismus, nebo-li slovanství vidíme v následujících proměnách, tak jak se na něm odrážela měnící se mezinárodně politická situace:

  1. Panslavismus
  2. Austroslavismus
  3. Neoslavismus
  4. Euroslavismus

PANSLAVISMUS

Česká mainstreemová media často uvádějí falešné a poplašné zprávy o nastupujícím nebo sílu nabírajícím panslavismu. Z těch článků je zcela zřejmé, že jejich pisatelé ani nevědí, co to panslavismus byl a co je to slovanství. Nechápou rozdíl mezi panslavismem a slovanstvím. Tito dezinformátoři prosadili, aby v české verzi Wikipedie  byl napsán tento nesmysl.  Citujeme:

„Panslavismus prosazují také ruští nacionalisté. Největší takovou skupinou je ruská Slovanská unie a Všeslovanský výbor Ruské federace, který má v České republice svoji odnož Všeslovanský výbor v ČR. Ideologem Všeslovanského výboru a Českomoravského slovanského svazu je Progresívní socialistická strana Ukrajiny vedená proruskou levicovou političkou Natalií Vitrenko [zdroj?]. Na posledním sjezdu v Moskvě v květnu 2015 byl zvolen předsedou ultranacionalista a antisemita Oleg Platonov.“   

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Panslavismus

To je desinformace do nebe volající. Česká verze Wikipedie se tak bohužel stává dezinformačním mediem. A jak je to ve skutečnosti?

Panslavismus v Rusku v nedávné době prosazovala Slovanská unie «Славянский союз», která nikdy nebyla součástí slovanského hnutí. Generální prokuratura RF ji naprosto správně registrovala jako jedno z nejvíce aktivních extremistických hnutí v Rusku. Dne 27. dubna 2010 Moskevský městský soud rozhodl, že Slovanská unie «Славянский союз» je extremistickým hnutím, čímž byla její činnost zakázána na celém území Ruska. Mezinárodní slovanské hnutí toto rozhodnutí soudu přivítalo, neboť její činnost slovanskému hnutí škodila. Pokud Wikipedie považovala za důležité se o této před dvanácti lety zrušené a zakázané organizaci zmiňovat, pak by to měla učinit v minulém čase.

K tomu je třeba dodat, že ani Slovanská unie, působící v ČR a kterou založil básník a spisovatel Alexej Pludek (1923-2002) není součástí slovanského hnutí a je kvalifikována jako dezinformátor a protislovanský element.

Žádný Všeslovanský výbor Ruské federace neexistoval a neexistuje. Všeslovanský výbor, který má sídlo v ČR je samostatnou českou právnickou osobou a proto ani nemůže být pobočkou nějakého neexistujícího Všeslovanského výboru RF. Všeslovanský výbor není politickou organizací, nýbrž koordinačním centrem některých slovanských a vlasteneckých kulturně osvětových organizací ve slovanských zemích, které spolupracují. Jako takový žádného ideologa nepotřebuje a nikdy neměl. Jeho současný předseda je stoupencem euroslavismu v rámci zemí Visegrádské čtyřky a odpůrcem jakýchkoli projevů panslavismu. Usiluje o přátelství a spolupráci mezi všemi slovanskými národy. Českomoravský slovanský svaz byl kulturně osvětovou organizací, která pořádala folklorní vystoupení, festivaly, vyvážela naše folklorní soubory především do Polska, přivážela k nám folklorní soubory ze slovanského zahraničí, pořádala Všeslovanské plesy pro slovanské národnostní menšiny žijící v ČR, výstavy, přednášky  a akce pro děti. Bohužel z důvodů vnitřních rozporů tato organizace před šesti lety prakticky ukončila svoji činnost.  

V Moskvě působí Všeslovanský svaz, o kterém Wikipedie nepíše. Tento svaz je volné sdružení právnických a fyzických osob. Jeho předsedou je ruský vědec, filozof, spisovatel, novinář a publicista, sběratel umění, ředitel vydavatelství Oleg Platonov. Oleg Platonov je hluboce věřící pravoslavný muž a svoje děti vychovává v duchu pravoslavného křesťanství. To, že Wikipedie jej označuje za ultranacionalistu a antisemitu je nehorázná lež. Oleg Anatoljevič Platonov  je vlastenec a slavista. Napsal a  vydal desítky historických knih a posledním jeho velkým dílem bylo vydání reprezentativní třídílné Slovanské encyklopedie. Nyní pracuje nad Velkou Ruskou encyklopedií. Obě tyto práce budou mít nesmírnou vědeckou hodnotu.

Natalija Vitrenko je předsedkyní Progresivní socialistické strany Ukrajiny. Před Majdanem v r. 2014 byla poslankyní ukrajinského parlamentu. Občas přispívá do některých slovanských časopisů, ale ideologem žádného slovanského sdružení nikdy nebyla a není. Je to pouhá smyšlenka.

* * *

Definice pojmu „panslavismus“ a jeho deformace

 

Panslavismus (slovanská vzájemnost, všeslovanství) je idea jednoty slovanských národů. Může mít politický nebo kulturní charakter (buď sjednocení politické, náboženské nebo kulturní).

Současný mainstreem vnímá panslavismus jako nějaké extremistické hnutí a stoupence slavismu a vlastenectví dehonestuje. Přitom právě protagonisté slavismu sehráli v posledních dvou stoletích obrovskou roli při osvobození slovanských národů od cizí nadvlády, při uchování národního jazyka, písemnictví a kultury.

Je nutno poznamenat, že dnešní novináři nemají odpovídající znalosti historie a ani nerozumí obsahu některých pojmů. Tato jejich částečná negramotnost způsobuje posun obsahu některých pojmů do jiné, expresivní roviny. Analogicky pod pojmem pangermanismus rozumějí expanzivní snahu Němců o ovládnutí jiných národů, panamerikanismem nadvládu Američanů nad světem atd. V kontextu s tím rozumějí pod panslavismem ovládnutí všech slovanských národů Ruskem. Přitom jejich pozornosti unikl pojem „panrusismus“.  A tak ze ctnostného pojmu panslavismus učinili strašáka v Evropě a něco, čím je nutno opovrhovat.  

Já se osobně domnívám, že vhodnější  je používat pojmy všeslovanství, slovanství, slovanská vzájemnost apod. A ti písálkové, kterým není hanba vystupovat proti vlastním spoluobčanům, jak to činil např. dodnes Čechy opovrhovaný ministr vnitra Rakouského císařství Alexander Freiherr von Bach,  nechť si používají svůj zdeformovaný panslavismus.

Kořeny panslavismu

Panslavismus začal svůj vzestup stejným způsobem jako pangermanismus, který také rostl a sílil na pocitech jednoty a nacionalismu, které zažívaly etnické skupiny pod nadvládou Francie během napoleonských válek. Stejně jako jiná romantická nacionalistická hnutí i panslavismus zintenzivnil aktivity slovanské inteligence a vědců v oblasti historie, filologie a folkloristiky, podnítil jejich zájem o hledání společné identity minulosti a o oživení národních jazyků a kultur. Panslavismus také koexistoval s touhou Slovanů po národní samostatnosti.

Prvním panslavistou v 16. století byl chorvatský spisovatel a humanista Vinko Pribojevic.

Následně, v 17. století, tyto myšlenky rozvinul Jurij Križanič, chorvatský katolický misionář, který obhajoval jednotu slovanských národů a snažil se vytvořit jednotný slovanský jazyk pro slovanské národy. Napsal pojednání „Politika“, kde předpověděl osvobození všech slovanských národů z cizího jha a vznik jediného slovanského státu.

Některé z nejranějších projevů panslovanského myšlení v habsburské monarchii odkazují na osobnosti jako Adam František Kollár1), Vuk Karadžič2), Pavel Josef Šafárik3) .

Hnutí vzniklo po skončení napoleonských válek v roce 1815.

 

Dějiny vzniku a vývoje panslavismu

Zrození panslavismu

Pojem „panslavismus“ poprvé byl formulován v Čechách Jánem Herkelem4) v roce 1826. Politické názory většiny slovanských národů a slovanské národní obrození jsou faktory, které vedly k tomu, že se mezi západními a jižními Slovany objevily myšlenky slovanské jednoty a kulturního společenství.

Úspěchy Ruské říše ve válkách proti Turecku a v napoleonských válkách způsobily, že si některé slovanské osobnosti vytvořily představy o politickém a jazykovém sjednocení Slovanů pod ruskou nadvládou, protože věřili, že to pomůže slovanským národům v boji proti cizím národům. Většina z nich později své názory změnila. František Palacký, se zasazoval o zachování Rakouského císařství a jeho přeměnu ve federaci Slovanů, Rakušanů a Maďarů.

Mezi Poláky vznikly myšlenky panslavismu ve  dvou směrech: proruské (Stanistaw Staszic, August Cieszkowski) a protiruské (Adam Mickiewicz, Andrzej Towianski, Kazimir Brodzinsky), kteří věřili, že hlavní roli ve spojení Slovanů bude hrát obrozené Polsko.

________________________________________________________________________________________________ 

  1. Adam František Kollár (* 17. dubna 1718, Terchová, Uhersko (dnes Slovensko) –  † července 1783, Vídeň) byl rakouský osvícenský učenec slovenského původu, historik, pedagog a knihovník dvorní knihovny ve Vídni. Pro jeho moudrost a rozhled ho nazývali slovenským Sokratem.
  2. Vuk Stefanović Karadžić (*6. listopadu 1787, Tršić – † února 1864, Vídeň) byl srbský jazykovědec a reformátor srbštiny, tvůrce novodobého srbského spisovného jazyka, účastník Slovanského sjezdu v Praze roku 1848.
  3. Pavel Josef Šafařík (též Šafárik; * 13. května 1795, Kobeliarovo – † června 1861, Praha) byl slovenský česky píšící  spisovatel, slavista, literární historik, etnograf a jazykovědec.
  4. Ján Herkeľ (*1786 – †1853) byl slovenský vlastenec, advokát a spisovatel. V roce 1826 vydal v Budíně dílo Elementa universalis linguae Slavicae (Základy obecného slovanského jazyka), ve kterém propagoval potřebu vytvoření jednotného všeslovanského jazyka.

 

Panslavismus v Rusku

V samotném Rusku, na konci 30. let 19. století, byly v dílech Michaila Pogodina předloženy teze, které potvrdily zvláštnosti slovanského světa a nejvyšší duchovní hodnoty, které jsou vlastní slovanským národům a pravé víře - Pravoslaví. Ve slovanské ideologii zaujímala důležité místo teze o vedoucí úloze Ruska mezi Slovany, o jeho sjednocujícím poslání. Projekty politického sjednocení Slovanů pod záštitou Ruské říše vypracovali již v 18.-19. století Andrej Samborskij, Vasilij Malinovskij a další. Slavjanofilové usilovali o osvobození Slovanů z osmanské a rakouské nadvlády a vytvoření slovanské federace.

Panslovanské myšlenky zaujímaly důležité místo v teoretických studiích slovanských vědců Ivana Aksakova, Nikolaje Danilevského a Vladimíra Lamanského. Panslavismus měl největší politickou váhu v 70. letech, zejména během rusko-turecké války v letech 1877-1878.

 

Panslavismus na území Ukrajiny

Na území Ukrajiny panslovanské myšlenky rozvíjel Cyrilometodějský spolek. Manifest společnosti „Kniha bytí ukrajinského lidu“ nastínil pojetí Ukrajiny jako země, která nejúplněji uchovala a politicky institucionalizovala hlavní rysy slovanského charakteru – rovnost, lásku ke svobodě a demokracii. Ukrajinský panslavismus poloviny 19. století stavěl svou konceptualizaci na náboženských základech. Slovanské národy považoval za nejpřirozenější nositele křesťanství.

 

Panslavismus na Balkáně

Jihoslovanské hnutí se stalo aktivní po obnovení srbské nezávislosti na Osmanské říši. Rakousko se obávalo, že nacionalisté ohrozí říši.

Jihoslovanské panslavistické hnutí obhajovalo nezávislost slovanských národů v Rakousko-Uherské říši a Osmanské říši. Někteří srbští intelektuálové usilovali o sjednocení všech jižních (balkánských) Slovanů, ať už to byli katolíci (Chorvati, Slovinci), muslimové (bosenští Muslimové, Sanjakové) nebo pravoslavní (Černohorci, Srbové, Makedonci) pod srbskou nadvládou pod tzv. Pan- Srbská ideologie, stručně charakterizována jako „srbský národ tří vyznání“.

_______________________________________________________________________________________________

5) Michail Petrovič Pogodin (rusky: Михаил Петрович Погодин; *1800 – †1875 byl ruský historik, filosof, spisovatel a profesor Moskevské univerzity. Sestavil tzv. sbírku starožitností (rus. Древлехранилище), kde postupně nashromáždil rukopisy, ikony, kříže, šití, tisk, mince a medaile, zbraně, autogramy ruských i zahraničních státních, církevních a kulturních osobností. Tato sbírka je jednou z největších soukromých sbírek v Rusku. Roku 1852, na přání cara Mikuláše I., byla sbírka odkoupena státem. Jako profesor Moskevské univerzity značně ovlivnil mravní hodnoty a vzdělání svých posluchačů. Podle jeho studentů je naučil milovat vědu, vážit si Ruska.Pogodin jezdil velmi často do Prahy (1835), kde také získal titul doktora na Univerzitě Karlově. Hlavním důvodem jeho  cest do Prahy byla činnost Slavjanofilů – zajímal se nejen o  českou literaturu, ale i o politiku. Jeho blízkým přítelem byl P. J. Šafařík, kterého Pogodin finančně podporoval.  O tom svědčí i fakt, že díky Pogodinovi  byl vydán úplný ruský překlad díla P. J. Šafaříka „Slovanské starožitnosti“ (1848), který přeložil právě Pogodin. Po Šafaříkově smrti, se Pogodin začal setkávat s českým historikem Františkem Palackým. Několikrát navštívil Mariánské Lázně – ty se pro něj staly místem shledání se svými příteli. Scházel se zde nejen s Šafaříkem, jemuž údajně platil i léčebný pobyt, ale několikrát sem přijel i N. V. Gogol či český spisovatel Václav Hanka.

Jihoslované byli mezi prvními, kteří povstali ve vzpouře proti rozpadající se Osmanské říši. V letech 1804 a 1815 si Srbové zajistili nezávislost na Osmanské říši. Téměř okamžitě po obdržení autonomie začali Srbové hledat možnost jednoty se všemi ostatními Srby a jinými Slovany v sousedních krajích; Pod intelektuálním vlivem pansrbsky smýšlejícího Ilji Garašanina 6)  a Vuka Stefanoviče Karadžiče 2)  vznikl projekt Velkého Srbska.

Po první světové válce a vytvoření Království Jugoslávie v čele se srbskou dynastií byla většina jihoslovanských národů sjednocena bez ohledu na náboženství a kulturu. Jedinými Slovany na Balkáně, kteří se ocitli vně jednotného státu, byli Bulhaři.

 

Panslavismus v Polsku

Historicky Polsko nejednou stálo v čele východoevropského sjednocení, slovanského sjednocení v Evropě. Tak byly za vlády Jagellonské dynastie na krátkou dobu spojeny Polské království, Čechy, Uherské království, Litevské velkoknížectví a Chorvatské království, které bylo v unii s Uherskem.  Později právě pod vedením Jagellonců vznikl první svého druhu federální slovanský stát, který sdružoval tři slovanské národy.

Panslavismus 19. století ovlivnil například Polsko, inspiroval sympatie k dalším utlačovaným slovanským národům usilujícím o znovuzískání nezávislosti. Zatímco panslavismus bojoval proti Rakousku-Uhersku za svobodu jižních Slovanů, Poláci svou neposlušností inspirovali osvobozovací boj jiných slovanských národů. Právě melodie a motiv polské národněosvobozenecké písně Dobrovského Mazurky posloužily jako základ pro vznik všeslovanské hymny „Hej, Slované!“.

Vznik Panslovanské federace prosazoval polský neoslavista a jeden z otců moderního nezávislého Polska Roman Dmowski7). Poté, co Polsko získalo v roce 1918 nezávislost (na zemích Německa, Rakouska a Ruska), považovalo panslavismus za vektor svého politického vývoje, konkrétně se uvažovalo o vytvoření Středoevropské federace - Mezimoří, která by sjednotila většinu slovanských národů, kromě sovětského Ruska.

 

Panslavistické politické hračky

Panslavismus, sehrál v životě slovanských národů významnou úlohu v procesu jejich národního uvědomění, obrození a boje za osvobození z područí neslovanských národů. Ojedinělé projevy hegemonismu u velkých národů, jako jsou Rusové a Poláci se sice zcela přirozeně objevovaly, ale nikdy nenašly potřebné odezvy.

_________________________________________________________________________________________________

6)  Ilija Garašanin (srbsky: Илија Гарашанин; *1812 –   †1874), byl srbský politik, premiér, ministr vnitra, jeden z představitelů bloku ustavobranitelů a tvůrce známého srbského politického programu Načertanije. Patřil k prvním politikům, kteří měli jasný program, kam celé Srbsko směřovat; byl stoupencem sjednocení jižních Slovanů do jednoho celku, který by se takto mohl bránit případným vlivům jak z Turecka, tak Ruska nebo Rakouska.

 7)  Roman Stanisław Dmowski (*1864 - †1939 ) byl polský politik a státník, spoluzakladatel a ideolog polské Národní demokracie. Po první světové válce zastupoval Polsko na Pařížské mírové konferenci a za Polsko podepsal Versailleskou smlouvu. V roce 1922 se stal čestným předsedou Všepolské mládeže a od října do prosince 1923 byl ministrem zahraničních věcí v druhé polské vládě.

 

Romantické představy některých slavjanofilů vedly mnohdy až k neuvěřitelným představám:

- ustavit jednotný slovanský jazyk, pokud možno ruský

- zavést jednotnou Všeslovanskou abecedu

- ustavit jedno náboženství – pravoslavné

Slované obývají polovinu území Evropy a jsou největší etnolingvistickou skupinou v Evropě.

To je kvalitativní rozdíl mezi Slovany, Germánskými a Románskými národy. Je obrovskou výhodou, že průměrně vzdělaní Slované jsou schopni se bez tlumočníka vzájemně domluvit.

 

Lingvistické členění Slovanů

Slované tvoří z lingvistického hlediska tři národnostní větve:

- východní (Bělorusové, Rusové a Ukrajinci)

- západní (Češi, Lužičtí Srbové, Poláci, Slováci)

- jižní (Bulhaři, Chorvati, Slovinci, Srbové, Bosňáci a Makedonci).

 

Kromě toho existují uvnitř uvedených národností etnické skupiny, které jsou někdy považovány za samostatné národy, resp. jsou národy ve stavu zrodu a jejich etnicita je předmětem sporů (Černohorci, Goranci, Kašubové, Moravané, Pomaci, Rusíni, Slezané).

Pokusy o zavedení jednotného dorozumívacího jazyka mezi Slovany nelze zavrhovat. Vždy všechny slovanské jazyky jsou si z filologického hlediska velmi blízké, protože mají jednotné kořeny. V pravoslavných bohoslužbách je používána modifikovaná staroslověnština, zvaná též církevní slovanština. Nedostatek znalosti slovanských jazyků se ve slovanském hnutí po r. 1848 velmi cítil. Je naprosto přirozené, že jako mezislovanská řeč se nabízela a nabízí ruština, jako jazyk největšího slovanského národa. Vždyť sám fakt, že Slovanský sněm v r. 1848 byl nucen jednat německy, byl vynucený politickou situací, ale z hlediska slovanství byl jevem protiřečivým slovanské podstatě. Nabízí se otázka, zda současná protislovanská politika představitelů slovanských národů  nevyústí v zavedení dorozumívacího jazyka mezi Slovany angličtiny!  Je to sice absurdní, ale velice pravděpodobné. Svědčí to o nízké gramotnosti slovanských politiků a nebo o jejich servilnosti Západu.

V žádném případě nelze nadřazovat jeden slovanský jazyk nad jiným, jak to mnozí stoupenci panslavismu činili.  Rovnost jazyků musí být  zachována! Otázku nastolení ruského jazyka jako jazyka mezislovanského je třeba zbavit politické nálepky a do popředí postavit její účelnost a praktičnost. K tomuto poznání dospěl prezident Edvard Beneš (Úvahy o slovanství).

Požadavek na zavedení cyrilice jako Všeslovanské abecedy formuloval v r. 1865 N.Popov  a r. 1871 ruský panslavista Alexandr Hilfering 8) . I v Čechách tato myšlenka nalézala svoje stoupence, ale nakonec byla odmítnuta, protože by vedla k prohloubení propasti mezi Střední a Západní Evropou.  Tato otázka patří nikoliv do politiky, ale do školy. Je velmi důležité zejména pro slovanské národy, aby znaly latinku i cyrilici. Je naprosto samozřejmé, že každý ruskojazyčný člověk umí latinku a  neznalost cyrilice u slovanských národů píšících latinkou, je třeba považovat za částečnou negramotnost, do které slovanské národy vehnali pologramotní, či stižení rusofobií politikové po roce 1989.

_________________________________________________________________________________________________

8)  Aleksandr Fjodorovič Hilferding (rusky Александр Фёдорович Гильфердинг, *1831, Varšava –† 1872) byl ruský slavista a jazykovědec německého původu. Je autorem díla Ostatki Slavjan na južnom beregu Baltijskogo morja.

 

Otázka jednotného náboženství

Slovanské národy můžeme dělit podle tradičního náboženství na:

- Pravoslavné křesťanství je nejčastější a zahrnuje Bělorusy, Bulhary, Černohorce, Makedonce, Rusy, Rusíny, Srby a 

  Ukrajince;

- Římský katolicismus je druhým nejběžnějším náboženstvím a je tradiční u Chorvatů, Čechů, Kašubů, Poláků, Slezanů,

  Slováků, Moravanů a Slovinců.

- Protestantské, nikoliv  nevýznamné menšiny, jsou zejména mezi západními Slovany;

- Islám, který se mezi jižními Slovany rozšířil v době osmanské nadvlády, vyznávají například: 

  Bosňáci, Pomaci (bulharští muslimové), Gorani a Torbešové.

- Novopohanství,  nebo také Rodná víra je nový trend mezi Slovany. Slované měli stejně jako jiné  národy svou 

  náboženskou symboliku. Symboly plnily funkci nadpřirozené ochrany nebo sloužily  k magickým úkonům. V  důsledku 

  christianizace ztrácely své původní významy, nebo  získávaly úplně nové. Původní významy symbolů a jejich vývoj jsou 

  předmětem bádání archeologů,  antropologů a religionistů, jejichž hypotézy získávají odezvy u laické veřejnosti. 

  Moderní  novopohané se pokouší zaniklá náboženství s větší či menší mírou úspěšnosti obnovovat. Někdy však dochází

  k dezinterpretacím a komolení původních významů symbolů.

  Vyznavači Rodné víry správně vnímají fakt, že nikoliv víra, ale církve rozdělily slovanské národy. Proto se domnívají, že 

  návrat Slovanů k  Rodné víře je cestou k jejich sjednocení. Je otázkou, zda novopohanství naopak nepřispívá k další

  atomizaci slovanské společnosti.

Dějiny národů jsou dějinami církve a válek. Představy panslavistů o sjednocení náboženství byly skutečně pouze romantickou snahou o vytvoření bezkonfliktní společnosti. Vždyť ani pozdější některé socialistické státy, které nepodporovaly církve, nezaznamenaly úspěch v převýchově člověka směrem k materialismu.

Naproti tomu v Sovětském svazu, ale i v dnešní Ruské federaci můžeme pozorovat soulad mezi lidmi vyznávajícími pravoslaví a islám či mezi bezvěrci a věřícími. Takže existence několika církví nemusí být překážkou pro bezkonfliktní rozvoj společnosti, pokud v ní dominuje humánnost, tedy lidství. Názorným příkladem budiž Tatarstán.

Závěr

Panslavismus jako určitý ideový směr nabádající k vzájemnému přátelství a spolupráci slovanských národů nikdy nikoho neohrožoval. Je to směr, který patří do minulosti, protože byl dávno překonán. Některé úchylky, které se v jeho průběhu objevily, jak je výše uvedeno, nikdy společnost nepřijala. A proto jakési obavy z jeho vzestupu či rozmachu vyvolávají úsměv u těch, kteří vědí, co to panslavismus byl a současně lítost nad těmi, kteří takové články plodí.  

* * *

AUSTROSLAVISMUS

Austroslavismus byl politický koncept a program, který měl řešit problémy Slovanů v Rakouském císařství a později v Rakousku-Uhersku. Byl rozšířený zejména mezi českými liberály a Slovinci v polovině 19. století. Jako první ho navrhl český novinář, spisovatel, básník a politik Karel Havlíček Borovský v roce 1846 a stal se silnou alternativou k panslavismu. Později ho rozvinul do uceleného politického programu český historik a politik František Palacký. Austroslavismus předpokládal mírovou spolupráci menších slovanských národů Střední Evropy  žijících na území  Habsburské monarchie, jimž by nedominovaly německy mluvící elity. Po porážce české revoluce v Praze v červnu 1848 tento program přestal být důležitým. Jako politický koncept přetrval Austroslavismus až do pádu Rakouska-Uherska v roce 1918.

 

NEOSLAVISMUS – NOVOSLOVANSTVÍ

Ještě v prvních letech 20. stol. se  vládnoucí garnitura v carském Rusku chovala k myšlenkám slovanským lhostejně.  V létech 1900-1904 doznívají poslední tóny panslavistických písní. Po r. 1905 nastává nová politická situace, kterou charakterizují:

- silný rozmach německé říše, začíná se projevovat pangermanismus jako expanzivní síla  

  hospodářská, kulturní, politická a vojenská s jasně určenými cíli expanze ve střední Evropě,  

  na Balkáně a v přední Asii, ohrožující životní zájmy všech slovanských národů;

- revoluce v carském Rusku a z ní plynoucí  rozmach konstitucionalismu a svobodnějšího  

  života ujařmených národů Ruska a Rakouska-Uherska; 

- zesílené potlačování Poláků v Německu a Srbochorvatů, Rumunů, Slováků a Rusínů

  v Uhrách;

- porážka Ruska od Japonců vyvolává v Rusku všeobecný zájem  o otázky slovanské.

 

Prvotní vlna zklamání ruských vlastenců z krachu asijské expanze byla překonána novou nadějí, jež nenechala klidnými ani intelektuální proslovanské kruhy. V letech 1905-1907 se začíná tvořit nový slovanský program, který by měl být kompromisem mezi starým a strohým panslavismem a nemoderním austroslavismem. Je to Novoslovanství nebo také Neoslavismus. S novou ideovou koncepcí, založenou na rozvoji slovanské spolupráce, přišel ruský novinář Vsevolod Svatkovský9). Jeho projekt slovanské politiky spočíval především v utvoření všeslovanské federace - Slovanského svazu, založeném na bázi celní unie Rakouska - Uherska, Ruska a balkánských států, v jehož rámci však měla být respektována národnostní autonomie. Zřetelná snaha o odlišení nové koncepce slovanství od tradičně chápaného panslavismu, který byl Svatkovským kvůli přílišnému rusofílství zavržen, byla charakterizována mimo jiné novými hesly svobody, rovnosti a bratrství slovanských národů, tedy těmi principy, na nichž byla později vystavěna koncepce neoslavismu. Jestliže se Rusko mělo dle Svatkovského postavit do čela slovanského nástupu, muselo tak činit nikoli pomocí hegemoniální pozice a síly, ale pomocí rovnocenného a rovnoprávného přístupu k ostatním, za stěžejní krok v tomto ohledu ruský novinář považoval vyřešení rusko-polského sporu na bázi sbratření dvou rovných národů.

Vsevolod Svatkovský znal velmi dobře věci polské, české, slovenské i jihoslovanské, znal Rakousko-Uhersko a Balkán. Spolupracoval s Dr. Karlem Kramářem, v mnohém se s ním názorově shodoval. Spolupracoval s T.G.Masarykem i s Dr.Edvardem Benešem. Sehrál významnou roli v československých záležitostech v době První světové války. Vsevolod Svatkovský je považován za protagonistu neoslavismu v ruském prostředí. Přestože jeho vliv zejména ve Střední Evropě je nepopíratelný, za politické iniciátory neoslavismu jsou pokládáni Dr.Karel Kramář a generál Volodimirov, kteří na praktickém rozvoji neoslavismu měli největší zásluhy.

Podnět k organizování novoslovanských kongresů dal profesor právnické fakulty na universitě v Oděse A. Brodzenko, který vyzval ministerského předsedu Stolypina, aby Rusko převzalo iniciativu při sjednocení Slovanů. Stolypin prohlásil, že slovanské hnutí musí mít cíle kulturní, nikoliv politické. Z podnětu prof. Brodzenka svolal poslanec Dr. Markov na konec listopadu slovanské poslance v  Rakousko-Uherském parlamentu a začala příprava Novoslovanského sjezdu, který se sešel v r.1908 v Praze.

_________________________________________________________________________________________________

9) Vsevolod Pavlovič Svatkovskij (*1862- † 1920). Absolvent Petěrburgské university, právník vzděláním, učitel Reformátorské církve v Petrohradě, později spisovatel a novinář (pseudonym: Nestor), spolupracovník „Novoje Vremja“, „Rus“, jeden ze spoluzakladatelů nejstarší pravicově monarchistické konzervativní společensko-politické organizace „Ruský sněm“, specialista na ukrajinskou, polskou a rakouskou problematiku (nějakou dobu zastupoval zájmy Ruské telegrafní agentury ve Vídni).

Sjezd byl obsahově velmi významný. V čele zvoleného Všeslovanského výboru stanul    Dr. Karel Kramář, poslanec Rakousko-Uherského parlamentu a pozdější předseda první vlády Československé republiky. Sjezd přijal rezoluci, v níž odmítl ideologii ruského mesiánského slavjanofilství a všechny panslavistické tendence. Pozitivním výsledkem sjezdu byla docílená shoda o dalším postupu slovanské práce  v  kulturních a hospodářských otázkách a smírná nálada a okázalá manifestace pro odstranění všech sporů mezi Slovany.

 

EUROSLAVISMUS

 

Euroslavismus je nová filozofická kategorie, která vystupuje jako součást slovanské ideologie a  teorie formování a výstavby Společenství slovanských národů.                                                                                                                        

Euroslavismus je politická strategie, v níž jsou země západních a jižních Slovanů vyzvány, aby se spojily, aby společně řešily problémy v rámci Visegrádské čtyřky a hájily v ní své zájmy. Zároveň se navrhuje rozšíření Visegrádské čtyřky o slovanské země, které jsou členy EU a o nezávislé slovanské státy. Navrhuje se také podporovat proces mezikulturního dialogu při absenci nadvlády jiných kultur. Trvá na zachování lidových a etnických tradic, zvyků a kultur a také na dodržování čistoty národních jazyků.

Koncepce euroslavismu je tedy ideovou doktrínou evropských Slovanů, to znamená souborem zásad a poučení pro budování Společenství slovanských národů ve středoevropském a jihoevropském prostoru. Koncepci euroslavismu nelze vnímat odděleně od  kategorie slovanské vzájemnosti. Jakýkoliv separatismus v tomto směru by byl kontraproduktivní.

Samotný zrod euroslavismu je vyvolán společensko politickými procesy, probíhajícími od devadesátých let  dvacátého století, nesoucími protislovanský charakter, které způsobily destrukci společenských vztahů mezi slovanskými národy umocněnou implantací vykonstruovaných nenávistných teorií a nálad a dokonce i bratrovražedných bojů (např. Srbové-Chorvati, Ukrajinci-Rusové atd.).

Toto hnutí zdůrazňuje, že země západních a jižních Slovanů by se měly sjednotit, ale neztratit přátelské a obchodní kontakty s národy Ruské federace, Běloruska a Ukrajiny. Kromě toho je v rámci této strategie věnována velká pozornost vztahům mezi Ruskou federací a EU. Jako jeden z efektivních principů mezinárodních vztahů se navrhuje budovat je pragmaticky, přičemž se obě strany musí vzájemně uznávat jako strategičtí partneři bez jakékoli hegemonie na obou stranách.

Jednota slovanských zemí v jejich spolupráci s Evropou a vnímání evropské zkušenosti je možná díky příbuznosti jazyků a kultury, historické minulosti a také vyvážení vztahů se západoevropskými zeměmi. Nejdůležitější zásadou slovansko-evropských vztahů by však měla být jejich suverenita, a to jak navenek, tak i uvnitř této slovanské společnosti pro každou jednotlivou zemi, zabraňující úplnému kulturnímu splynutí s kýmkoli jiným, jakož i zachování rovnoprávných vztahů. Sjednocení slovanských zemí by tedy nemělo vést k vytvoření plnohodnotného politického bloku, kde se budou stírat národní hranice.

Euroslovanský blok je pojímán jako uskupení slovanských států Střední a Jižní Evropy, které by vytvořilo ekonomicky i teritoriálně silný celek, jako rovnocenného partnera ke zbytku Evropské unie na Západě a ke slovanským zemím na Východě.  Současně by vytvořilo most  pro vzájemné dorozumění a odstranění v současné době nebezpečně vyostřených rozporů mezi Západem a Východem.

 

ODKAZ ČESKOSLOVENSKÉHO PREZIDENTA

Dr. EDVARDA BENEŠE JE AKTUÁLNÍ ZEJMÉNA DNES

 

Druhý prezident Československé republiky Dr. Edvard Beneš byl prozápadně orientovaný politik. Mnichovská zrada západních velmocí, které nás v nejtěžších chvílích opustily, v něm vyvolala pocit zoufalství. Protože byl člověkem s velkým mezinárodním politickým rozhledem, tak už v září 1938 pochopil, že pro budoucnost našich národů je existence pevného Sovětského svazu jedinou nadějí a zárukou jejich dalšího rozvoje. Vznik Všeslovanského výboru v Moskvě přivedl Beneše k rozhodnutí zabývat se slovanskou otázkou. Jako universitní profesor a vysoce vzdělaný muž tak učinil se vší důsledností. Navázal na své znalosti historie a věnoval se studiu děl Chomjakova, Kirějevského, Danilevského a dalších ruských slavjanofilů. Začala vznikat jeho kniha „Úvahy o slovanství“. Beneš přispěl do měsíčníku „Slavjane“, obšírnou úvahou o spolupráci slovanských národů za první i za druhé světové války, která navazovala na jeho starší monografii „Problémy slovanské politiky".

Edvard Beneš byl nadšen vznikem Všeslovanského výboru v Moskvě a o jeho práci se zajímal.

Na tomto místě je třeba uvést citát Dr. Edvarda Beneše z jeho knihy „Úvahy o slovanství“, který je jeho odkazem pro slovanské národy a zejména pro politiky stojící v čele slovanských států:

„... Je třeba velmi zdůraznit, že je nutno, aby všichni slovanští národové, pokud budou v dalším svém vývoji slovanskou politiku a slovanské souručenství pěstovat, (...) zůstali i pro budoucnost ve svém slovanství a ve svém slovanském rozpětí opravdovými realisty, aby ve svých plánech politických nepřeháněli jako kdysi slavjanofilové nebo panslavisté, aby dobře viděli a náležitě brali ve své politice a ve veškeré své činnosti v úvahu celé své okolí a celou Evropu a svět, který by se jinak snadno mohl na jejich škodu proti nim obrátit.

To platí především pro nás Čechy a Slováky, ze všech Slovanů nejohroženější a nejexponovanější. Každý útok na Slovany začne vždycky útokem proti Praze - to je náš osud a naše největší čest zároveň. A tento fakt sám nutí k tomu, abychom se především nikdy neodpoutávali od Východu, tj. od Sovětského svazu a od Polska, ale abychom na druhé straně nezapomínali - a musí to chápat také všichni druzí - že se nemůžeme pro svou geografickou pozici a pro půldruhého tisíce let svého kulturního vývoje odpoutat ani od Západu. Slovanství je pro nás nepostradatelnou základnou a každá československá politika musí od něho jako od základny, zejména po výsledcích druhé světové války vycházet."

Co k tomu dodat? Lhostejnost a odmítavý postoj současných politiků ve slovanských zemích  k myšlence slovanské vzájemnosti přivádí všechny slovanské národy do složitých politických, ekonomických a sociálních problémů. Pokud by se slovanští politikové řídili odkazem prezidenta Beneše, slovanství by se stalo výchozí základnou státní politiky, nemuselo dojít k tragédii, která nyní probíhá mezi Rusy a Ukrajinci.   

 

JUDr. Zdeněk Opatřil

(autor je předsedou Všeslovanského výboru)