Edvard Beneš a jeho slovanská politika

Edvard Beneš a  jeho slovanská politika

 JUDr. Zdeněk Opatřil, předseda Všeslovanského výboru.

Přednáška v Mezinárodní slovanské akademii v Moskvě dne 4. prosince 2021

        Od roku 1938 začali nacisté postupně připravovat a uskutečňovat plány na podmanění a likvidaci národů „východní“ Evropy. První přišli na řadu Češi. Již v roce 1939 se v nacistických kruzích jednalo o vystěhování Čechů „na východ“.

         Ještě   před   okupací   Československa   a   před   vpádem   do   Polska využívali nacisté fašistických elementů ukrajinské bílé emigrace a z ukrajinských menšin v Československu, Rumunsku a hlavně v Polsku k protisovětským provokacím, přičemž u nich budili touhy po „Velké Ukrajině". Ve skutečnosti byl ukrajinský národ také zahrnut do nacistických plánů na likvidaci národů střední a východní Evropy, kde měl být vytvořen nový německý „Lebensraum“ (životní prostor).

         Postavení  slovanských   národů   za  druhé  světové  války  přímo  nutilo  k  tomu,  aby  se  užívalo   v boji   proti   fašistickým   okupantům   hesel   slovanské   solidarity   a  aby byl konečně v létě 1941 založen Všeslovanský výbor v Moskvě.

       V červnu 1941 dozrál čas k tomu, aby se protifašistické hnutí slovanských národů sjednotilo. V červenci 1941 se sešli v Moskvě zástupci slovanských emigrací spolu s představiteli slovanských národů Sovětského svazu, aby domluvili založení Všeslovanského výboru a svolání Všeslovanského sjezdu. Ten se konal v Moskvě 10. a 11. srpna 1941. Z tohoto shromáždění pak vzešla výzva proklamující jednotu a solidaritu slovanských národů v nesmiřitelném boji proti odvěkému nepříteli Slovanstva, výbojnému pangermanismu. Ustavením Všeslovanského výboru vzniklo „nové slovanské hnutí“, které se hrdě hlásilo k pokrokovému dědictví velikých slovanských vlastenců-demokratů.

            Všeslovanský výbor začal vydávat v červnu 1942 měsíčník „Slavjane“, kulturně politický žurnál (s podtitulem „Novaja slavjanskaja politika"), informující o postavení jednotlivých slovanských národů, o jejich boji proti okupantům, o činnosti, slovanských výborů v zámoří atd.

            Nutno připomenout, že prezident ČSR v exilu Edvard Beneš byl prozápadně orientovaný politik. Mnichovská zrada západních velmocí, které nás v nejtěžších chvílích opustily, v něm vyvolala pocit zoufalství. Protože byl člověkem s velkým mezinárodním politickým rozhledem, tak už v září 1938 pochopil, že pro budoucnost našich národů je existence pevného Sovětského svazu jedinou nadějí a zárukou jejich dalšího rozvoje. Vznik Všeslovanského výboru v Moskvě  přivedl Beneše k rozhodnutí zabývat se slovanskou otázkou. Jako universitní profesor a vysoce vzdělaný muž tak učinil se vší důsledností. Navázal na své znalosti historie a věnoval se studiu děl Chomjakova, Kirějevského, Danilevského a dalších ruských slavjanofilů. Začala vznikat kniha „Úvahy o slovanství“. Beneš přispěl do měsíčníku „Slavjane“, obšírnou úvahou o spolupráci slovanských národů za první i za druhé světové války, která navazovala na jeho starší monografii „Problémy slovanské politiky".

            Edvard Beneš byl nadšen vznikem Všeslovanského výboru v Moskvě a o jeho práce se zajímal. Vztah sovětského vedení k Všeslovanskému výboru, považoval za velmi důležitý projev nové sovětské politiky. Připomeňme si i postoj J.V.Stalina k úloze Slovanů a jejich podílu na vítězství ve 2.světové válce. Edvard Beneš označil předsedu Všeslovanského výboru gen. Alexandra Gundorova1) za vynikajícího sovětského důstojníka. Vysoce ocenil i zapojení prof. Zdeňka Nejedlého2) do práce VSV ve funkci místopředsedy, ale i komunistických poslanců Jana Švermy3), Marka Čulena4) a slovenského novináře Ivana Regenta, kteří v něm odváděli velmi dobrou práci. Již v únoru 1942, tedy krátce před tím, než z druhého Všeslovanského sjezdu v Moskvě vzešla výzva k vytváření slovanských organizací v jiných zemích, došlo v Londýně k ustavení Československého výboru pro slovanskou vzájemnost. Zásluhu o jeho ustavení mají Edvard Beneš, čeští a slovenští emigranti a členové redakce „Mladého (později Nového) Československa“, řízeného komunisty. Jeho předsedou se stal poslanec David. Tento výbor uspořádal v r. 1943 v Londýně slovanskou protihitlerovskou manifestaci. Po vzoru moskevského Všeslovanského výboru se podílel  na rozhlasovém vysílání „Volá Londýn“, a na vydávání čs. týdeníku „Nové Československo", do něhož Beneš přispíval a psal o slovanském souručenství. Československý výbor pro slovanskou vzájemnost uspořádal ve dnech 20.9.- 27.9.1943 v Londýně Slovanský seminář, na němž hlavní přednášky měl Vlado Clementis5). V roce 1944 v Londýně vydal sborník přednášek Vladimíra Clementise „Slováci a Slovanstvo“ a další publikace.

            O slovanské solidaritě se psalo také v dalších časopisech, které vydávala levicová emigrace v Moskvě (čs. týdeník „Československé listy“). V nich prof. Zdeněk Nejedlý připomínal, že „my jsme vždy milovali Rusy a cítili s druhými slovanskými národy“. Ideu slovanské vzájemnosti však teoreticky rozpracovával Jan Šverma, který stejně jako Edvard Beneš zdůraznil, že za nového mezinárodního postavení slovanských národů „nemůže být naše politika jiná než slovanská“. Rovněž Václav Kopecký6) zdůrazňoval v článku „Češi a Slováci", že se oba naše národy hlásí k hlavním zásadám slovanství, k rovnosti a bratrství, na kterých bude opřeno pevné soužití slovanských národů a budování jejich států.

            S Všeslovanským výborem spolupracoval i tehdejší pplk. Ludvík Svoboda6), ale i čs. velvyslanec v SSSR Zdeněk Fierlinger8). 

             Propagace slovanské solidarity prováděná Všeslovanským výborem, manifesty prvního i  druhého Všeslovanského sjezdu byly publikovány v ilegálním Rudém právu. K provolání druhého Všeslovanského sjezdu o nástupu Slovanů do boje za zničení hitlerismu, napsal Julius Fučík 9) : „Učiníme tak! Hodina rozhodujících bitev nadešla!"  

          Závěry Všeslovanského výboru přijala i československá emigrace v Londýně, která vytýčila hlavní linii čs. zahraniční politiky, tj. obnovení státní samostatnosti a její zabezpečení spojeneckou smlouvou se Sovětským svazem a se státy protihitlerovské koalice. Západně orientovaní politikové ovšem dávali vždy najevo, že se nadále budou držet „Západu", i když prozatím uznávají i „Východ".

            V socialistickém Československu se o slovanské politice prezidenta Beneše nehovořilo. Bohužel se naplnily Benešovy obavy a komunistické strany nahradily „slovanskou vzájemnost“ „proletářským internacionalismem“. Dnes, kdy se znovu pozvedla idea slovanské jednoty, docházíme k závěru, že se benešovská skupina čs. emigrace plně zapojila do „nového slovanského hnutí“ a sehrála v něm významnou úlohu.

        Sám Edvard Beneš byl nejen doktorem práva, ale i filozofie. Hluboce se zajímal o slovanství a jeho stěžejní prací jsou jeho „Úvahy o slovanství“, které napsal v době své emigrace v Londýně a po svém návratu do vlasti je ještě doplnil. Byly vydány v r. 1947 a poté upadly v zapomnění. Kniha je velmi hodnotná a lze ji považovat za jeden z důležitých pramenů soudobé slavistiky. Edvard Beneš v ní dokonce oprávněně kritizuje sovětský režim i komunistické strany, že se svojí filosofickou doktrínou staví odmítavě proti všemu nacionalistickému a slovanskému. Knihu Edvarda Beneše „Úvahy o slovanství“ byl měl znát každý český politik, bez ohledu na jeho stranickou příslušnost. Přispělo by to k povznesení české zejména zahraniční politiky z hlubokého úpadku, do kterého se po roce 1989 dostala.

          Edvard Beneš podepsal v Moskvě 12. prosince 1943 Smlouvu se Sovětským svazem, která se mu jevila jako velmi konkrétní a vyjadřovala slovanskou politiku. Je možné říct, že tato smlouva u Beneše rozptýlila obavy, že by komunisté nadřadili zájmy sociálně ekonomické nad zájmy nacionální a slovanské. Beneš se osobně ujistil, že nositelé myšlenek nového, poválečného slovanství respektují nezávislost slovanských států, a že nejde o komunizování jiných slovanských národů.  Beneš zdůraznil, že slovanství má být politikou státní, nikoliv stranickou, resp. nikoliv předmětem politického boje mezi stranami. Byl přesvědčen, že nové lidové a demokratické slovanství se může stát slovanstvím budoucnosti.

          Svoji přednášku bych chtěl ukončit citátem Dr.Edvarda Beneše:

„... Je třeba velmi zdůraznit, že je nutno, aby všichni slovanští národové, pokud budou v dalším svém vývoji slovanskou politiku a slovanské souručenství pěstovat, (...) zůstali i pro budoucnost ve svém slovanství a ve svém slovanském rozpětí opravdovými realisty, aby ve svých plánech politických nepřeháněli jako kdysi slavjanofilové nebo panslavisté, aby dobře viděli a náležitě brali ve své politice a ve veškeré své činnosti v úvahu celé své okolí a celou Evropu a svět, který by se jinak snadno mohl na jejich škodu proti nim obrátit.

To platí především pro nás Čechy a Slováky, ze všech Slovanů nejohroženější a nejexponovanější. Každý útok na Slovany začne vždycky útokem proti Praze - to je náš osud a naše největší čest zároveň. A tento fakt sám nutí k tomu, abychom se především nikdy neodpoutávali od Východu, tj. od Sovětského svazu a od Polska, ale abychom na druhé straně nezapomínali - a musí to chápat také všichni druzí - že se nemůžeme pro svou geografickou pozici a pro půldruhého tisíce let svého kulturního vývoje odpoutat ani od Západu. Slovanství je pro nás nepostradatelnou základnou a každá československá politika musí od něho jako od základny, zejména po výsledcích druhé světové války vycházet."

Poznámky:

  • Generálporučík Alexandr Semjonovič Gundorov (1895—1973) byl sovětský vojenský a politický činitel, předseda Všeslovanského výboru.
  • Akademik, prof. PhDr. Zdeněk Nejedlý (1878–1962) byl český historik, muzikolog, literární historik, politik a veřejný činitel – místopředseda Všeslovanského výboru v Moskvě, ministr školství ČSR, prezident Československé akademie věd.
  • Jan Šverma (1901–1944) byl český novinář a komunistický politik. Byl členem Všeslovanského výboru v Moskvě. V září 1944 byl jako zástupce KSČ při Slovenském národním povstání spolu s Rudolfem Slánským letecky vysazen na území Slovenska (letiště Tri Duby). Nedlouho poté zahynul v Nízkých Tatrách na vysílení během 15hodinového pochodu ve sněhové bouři na hoře Chabenec.
  • Marek Čulen (1887–1957) byl československý politik a poslanec Národního shromáždění za Komunistickou stranu Československa, v 50. letech pověřenec zemědělství na Slovensku. Během druhé světové války působil v zahraničním byru KSČ v Moskvě, byl členem předsednictva Všeslovanského výboru. V září 1944 přiletěl na Slovensko, kde se zapojil do akcí domácího odboje v rámci Slovenského národního povstání.
  • Vladimír Clementis (1902–1952) byl slovenský komunistický politik, publicista a diplomat. V letech 1941 až 1945 působil v londýnském rozhlasovém vysílání pro Československo jako žurnalista a hlasatel pod jménem Peter Hron. V Londýně se zapojil do Československého výboru pro slovanskou vzájemnost. Po smrti Jana Masaryka v březnu 1948 jej nahradil ve vládě Klementa Gottwalda v pozici ministra zahraničí. Byl však v lednu 1951 zatčen, v listopadu 1952 odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti a 3. prosince 1952 popraven. V roce 1963 byl rehabilitován a 30. dubna 1968 dostal in memoriam vyznamenání Hrdina ČSSR.
  • Václav Kopecký (1897–1961) byl český komunistický novinář, politik, ministr informací a ministr kultury. Od roku 1938 až do konce druhé světové války působil v exilu v Moskvě. Účastnil se jednání komunistů s Edvardem Benešem v Moskvě v prosinci 1943 a podílel se na vytvoření Košického vládního programu.
  • gen. Ludvík Svoboda, KCB (1895–1979) byl československý účastník 1. a 2. odboje, politik, ministr národní obrany ČSR a v letech 1968–1975 sedmý prezident Československa. Činnost L. Svobody po celé období 2. světové války byla spojena s organizací čs. vojska v SSSR. Dne 10. 9. 1944 brigádní generál Ludvík Svoboda na základě rozkazu velitele 1. ukrajinského frontu maršála SSSR I.S. Koněva převzal velení nad 1. čs. sborem, se kterým se zúčastnil osvobození Československa.
  • Zdeněk Fierlinger (1891–1976) byl vysoký sociálně-demokratický a později komunistický funkcionář. Od roku 1937 do roku 1945 zastával post vyslance (a později velvyslance) v SSSR. V letech 1945–1946 (v prvních dvou poválečných vládách) byl československým premiérem. V letech 1953-1964 byl předsedou Národního shromáždění ČSR a ČSSR.
  • Julius Fučík (1903–1943 Berlín, Plötzensee) byl český komunistický novinář, literární a divadelní kritik a překladatel, popravený nacisty pro účast v protinacistickém odboji. K jeho nejznámějším literárním dílům patří reportáž ze Sovětského svazu – „Země, kde zítra již znamená včera“ a „Reportáž psaná na oprátce“. Redigoval Haló noviny a za války ilegálně vydával Rudé právo.

Použitá literatura:

- Edvard Beneš: Úvahy o slovanství (Hlavní problémy slovanské politiky), Čin, Praha, 1947

- Josef Kolejka: Idea slovanské solidarity za Druhé světové války. Sborník prací Filosofické  

  Fakulty Brněnské university 1963, C 10