Slovanský svět 04/2017

Jubilejní Všeslovanský sjezd v Rusku - 2017

V květnu 2017 jsme si připomenuli 150 roků od národopisné výstavy a Slovanského sjezdu v Moskvě. Ve své době, kdy malé slovanské národy žily po útlakem cizích mocností, měly výstava, ale i sněm dalekosáhlý význam. Pouť zástupců slovanských národů do Petrohradu a Moskvy se stala politicky významnou a svým způsobem předznamenala i budoucí pád Rakousko-uherského impéria. Není divu, že účastníci pouti byli represivními orgány rakouského mocnářství sledováni, a že na jejich hlavy byla snášena kritika a obviňování z rusofilství a panslavismu.  Ostatně i dnes jsou aktivisté slovanského hnutí verbálně napadáni s úmyslem jejich diskreditace, některými slovanofobními mediálními prostředky, ale nejhorší je, že i lidmi, kteří se skrývají pod pláštíkem nějaké jakoby slovanské organizace a provádějí  tak zvanou politiku eroze zevnitř, která v 19. století aplikována a ani známa nebyla. Delegaci Slovanů z Rakouska-Uherska přijal car Alexandr II., který byl ruský vlastenec, Slovan, reformátor a člověk s demokratickým a sociálním myšlením. Právě jemu patří hluboká poklona za slovanské akce, na jejichž financování se největší měrou podílel. Slovanskou delegaci přijal tehdy i vyslanec Rakouska-Uherska  hrabě Revetera. 

Z rozhodnutí předsednictva Mezinárodního sdružení společenských organizací „Všeslovanský svaz“ byl svolán na stejné období, jako před 150 lety Jubilejní Všeslovanský sjezd. Sjezdu se zúčastnilo více než 220 delegátů ze všech slovanských zemí. Z České republiky přijela do Moskvy 14ti členná delegace vedená předsedou Všeslovanského výboru Zdeňkem Opatřilem.

Jubilejní Všeslovanský sjezd, který byl zahájen 26. května 2017 v Moskvě, v konferenčním sále Státní knihovny, nedaleko Kremlu a pokračoval na palubě lodi „Kněžna Anastasija“ po trase Uglič-Jaroslavl-Gorici-Kiži-Svirstroj-Valaam, byl ukončen v Alexandro-Něvské lavře v Sankt-Petěrburgu. Na zasedáních, 14 konferencích a kulatých stolech bylo předneseno více  než 300 referátů. Byla to velmi srdečná setkání Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Srbů, Chorvatů, Slovinců, Bulharů, Čechů, Makedonců, Slováků, Rusínů, Poláků…

 

Na zahájení sjezdu pronesli své projevy zástupci všech slovanských zemí. Vystoupil předseda Ruské ekonomické společnosti S. F. Šarapova Valentin Jurjevič Katasonov (Rusko), člen katedry filozofie na Moskevské státní univerzitě Alexander Antonovič Titovec (Bělorusko), předsedkyně Bulharského slovanského hnutí Alla Gigova (Bulharsko), poslanec národní rady DNR Alexander Viktorovič Smekalin, gardový poručík 2. gardové motostřelecké brigády Lidové milice LNR Roman Vladimirovič Razum, poslanec Nejvyššího sovětu PMR a předseda Výboru pro bezpečnost, obranu a mírové činnosti gen. Oleg Andrejevič Gudymo (Podněstrovská moldavská republika), doktor filologických věd, profesor Radmilo Marojevič (Srbsko), Doc.Barbara Krieger (Polsko), předseda Všeslovanského výboru Dr. Zdeněk Opatřil (Česká republika) vydavatel, překladatel a osvětový pracovník Just Rugel (Slovinsko) a mnoho dalších. Vedoucí delegací deseti slovanských zemí hovořili rusky!

 

Už po plenárním zasedání bylo cítit, s jakou důvěrou a nadějí se k Rusku obraceli Srbové i Rusíni, Ukrajinci i Bělorusové, představitelé Doněcké a Luhanské lidové republiky. Jejich úsilí je stejné, jako před sto padesáti lety – zachovat ruský svět, zachovat slovanské kultury a tradice, uhájit víru předků, historické území, národní vzdělání, národní jazyky, cyrilici…

 

Oleg Anatoljevič Platonov

 

Předseda Mezinárodního sdružení společenských organizací „Všeslovanský svaz”, ředitel Institutu ruské civilizace, šéfredaktor listu „Russkij věstnik”, Oleg Anatoljevič Platonov vyprávěl ve svém referátu o Moskevském sjezdu v roce 1867, jehož 150. výročí byl věnován současný sjezd. Na tehdejším Moskevském sjezdu byly vytyčeny ideje a hlavní směry slovanského hnutí, které i dnes zůstávají aktuální a žádoucí.

 

Je zajímavé, že už i konání sjezdu před sto padesáti lety nebylo po chuti mnohým představitelům západního světa, a pozvání slovanských delegací do Moskvy považovali západní politici za výzvu k separatismu. No, bodejť! Vždyť sjezd se konal na pozadí britské protiruské politiky v kavkazské válce, v krymské válce (1853–1856)…

Ruský historik, novinář, spisovatel, vydavatel a veliký slavjanofil prof. Michail Petrovič Pogodin (pozn. podporovatel P.J.Šafaříka) už tehdy prohlásil, že jedinými spojenci Ruska v Evropě jsou Slované, příbuzní Rusů krví, jazykem, historií i vírou.

Na plenárním zasedání nynějšího sjezdu uvedl běloruský delegát Doc.Alexandr Antonovič Titovec znepokojivá fakta pro budoucnost Slovanů: „V současnosti se rodí nové světové náboženství, v němž není místa pro křesťanství, ani pro islám. To vyznává toleranci k nejrůznějším projevům zla. Bílá rasa se scvrkává, jako šagrénová kůže, a představuje v současnosti 2 až 6 procent světového obyvatelstva. А ještě nedávno to bylo 30 procent! Prudce akceleruje depopulace slovanských zemí. Po rozpuštění SSSR Rusko přišlo o 25 milionů, Ukrajina o 10 milionů, Bělorusko ztratilo 800 tisíc lidí.” Jako konstruktivní řešení slovanských problémů A. Titovec navrhl vytvoření Světové slovanské unie na nestranické, konciliární bázi, která by se měla zabývat národním vzděláváním.

Ne nadarmo Sorosův fond v 90. letech metodicky a profesionálně likvidoval ruský systém vzdělávání, stejně jako ostatní slovanské systémy. A tehdy zazněly hlasy ruských učenců za zachování národní školy. Prof. Vsevolod Jurijevič Troickij z Institutu A.M.Gorkého Ruské akademie věd přesně vystihl, že existují pouze dvě cesty rozvoje současné domácí školy: „První – prostřednictvím výchovy k národnímu a státnímu vědomí občana Ruska, Srbska, Bulharska, Česka atd., a druhá – potvrzení egoistické osobnosti, ducha čachrářství, ba co více, formování koloniálního vědomí…”.

  1. května práce sjezdu pokračovala na palubě lodi „Kněžna Anastasia“, který se vydal po říční cestě z Moskvy do Petrohradu. Nedělní ranní modlitby sloužil igumen Kirill (Sacharov) a s kázáním vystoupil kněz Srbské pravoslavné církve protoijerej Joann (Plameněc), který srovnal naše shromáždění na lodi s Noemovou archou. Hlavní úkol slovanského pravoslavného duchovenstva spočívá v tom, že slovanská pospolitost musí mít v základu Krista. „Měřit mírou Krista“, podle slov Ivana Ilina.

Kulatý stůl „Slovanská literatura a žurnalistika“, který vedl ruský spisovatel Vladimir Krupin, se zabýval skutečností, že patriotická publicistika se nachází v krizi, zatímco rusofobské se daří. Spisovatel a novinář Vladimír Bolšakov řekl, že pro ruskou publicistiku je typické zdaleka ne vlastenecké, ale prozápadní směřování a éterem letí rusofobie. V rámci konstruktivních kroků poukázal na nutnost zvýšit aktivní přístup vlastenecky smýšlejících novinářů do televize a aktivovat misi vlasteneckého tisku. Hlavní redaktor časopisu „Mladá garda“ Valerij Chaťušin dále hovořil o tom, že ruská publicistika stojí v popředí boje, ale nemá správný přístup k lidem. Což je pravda, protože náklady „tlustých“ časopisů „Naše současnost“, „Moskva“ a dalších poklesly ze stovek tisíc až na dva či tři tisíce.

Během činnosti kulatých stolů na sjezdu nejednou zaznělo jméno vynikajícího pedagoga a osvícence konce 19. století, profesora Sergeje Alexandroviče Račinského (1833–1902), který vytvořil vzorovou církevní národní školu, která vychovala desítky učitelů z rolníků, a který spolu s Konstantinem Petrovičem Pobedonoscevem dosáhl masového zakládání církevních farních škol po celé Ruské říši.

 

Během práce sjezdu padlo rovněž jméno ruského lingvisty, lexikografa a etymologa Olega Nikolajeviče Trubačova (1930–2002), který je ve slovanském světě uznáván jako nejvýznamnější badatel v oblasti slovanských jazyků a slovanské kultury.

 

V rámci Všeslovanského sjezdu proběhly tvůrčí večery ruských spisovatelů Vladimira Krupina, Vladimira Ličutina, básníka a šéfredaktora časopisu „Моlodaja gvardija” Valerije Chaťušina, laureátky všeruských a mezinárodních soutěží a festivalů „pěvkyně svaté Rusi” Iriny Leonové. Zazněla vystoupení šéfredaktorů ruských periodik: novin „Slovo”, internetového portálu „Russkaja narodnaja linija”, časopisu „Моskva”, jakož i pracovníků novin „Russkij věstnik” a  „Rus děržavnaja”.

 

Během celé cesty účastníky sjezdu doprovázel protoijerej Joann (Plameněc) (Srbská pravoslavná církev, Černá Hora), novinář a  publicista, autor knihy “Proč milujeme Rusko”. Je zajímavé, že jeho předek se zúčastnil Slovanského sjezdu v Moskvě v roce 1867. Protoijerej Joann (Plameněc) převzal z rukou předsedy Všeslovanského výboru Zdeňka Opatřila knihu o Jeronýmu Pražském, kterou u příležitosti  600. výročí jeho upálení vydal Českomoravský slovanský svaz.

 

Ve svém vystoupení otec Joann uvedl: „Od dob přijetí křesťanství, od té doby, co Slované přijali Kristovo učení jako základ svého duchovního života, vstoupily naše národy na cestu duchovního sjednocení. Mezitím byla tato historická jednota narušena. Nejprve odpadnutím Říma, jako nejchuravější větve, od spásného stromu následování Krista. A potom, dalším dělením a drobením. A v neposlední řadě islamizací jednotlivých částí řady slovanských národů.… Duch Západu tvrdí, že demokracie je jakoby vláda lidu. Ve skutečnosti to je prostředek nadvlády nad lidem. Vykřikují o „lidských právech”, a přitom člověka nelítostně zotročují. Horují za „práva žen”, a přitom je zbavují štěstí z mateřství a radostí rodinného života. Vzývají sexuální rovnoprávnost, a ve skutečnosti se ukazuje, že jde о propagandu nejhnusnějších zvráceností, vnucovaných společnosti s patologickou houževnatostí. Duch Západu zredukoval hodnotu lidské osobnosti na její praktické využití, které daná osobnost znamená nebo může znamenat pro západní kapitál. Obnova slovanské jednoty v dějinách lidské civilizace by byla rovná zničení jednoho a vytvoření druhého – principiálně odlišného – království”.

 

Významné byly přednášky, které zazněly na různých konferencích a u kulatých stolů po cestě parníku do Ugliče, Jaroslavli, Kiži… Jmenujme: „Slovanský svět: prameny, pravlast, předkové” emeritního předsedy Mezinárodního svazu společenských sdružení „Všeslovanský sněm” Nikolaje Ivanoviče Kikeševa, „Organizace dobrovolnického hnutí v Srbsku v 90. letech 20. století” Borise Jurijeviče Zemcova, „Ruský přínos rozvoji Bulharska po osvobození” Ally Emanuelovny Gigové (Bulharsko), „Historická komplexnost polsko-ruských vztahů” Elźbiety Grabarek-Bartoszewicz (Polsko), „Život a vojenská kariéra Hrdiny Sovětského svazu, gardového generálmajora Maxima Jevsejeviče Kozyra, který zahynul v bojích o osvobození Československa” Zdeňka Opatřila (Česko), „Generál M.G. Čerňajev ve válce za osvobození Slovanů” šéfredaktora periodika „Russkaja narodnaja linija”» Аnatolije Dmitrijeviče Stěpanova, „Úloha terorismu při zničení Jugoslávie” Slobodana Radulje (Republika srpska), „Význam kulturního dědictví Kosova a Metochije pro srbský národ” Nevena Dženadiji (Srbsko).

 

О Donbasu, jako součásti ruského světa vyprávěl igumen Kirill (Sacharov), představený moskevského chrámu sv. Nikoly na Berseněvce, který nejednou pobýval na nejnebezpečnějších úsecích současné bratrovražedné války na Ukrajině.

 

Literárně-publicistický almanach „Karpatskaja Rus” představili Rusín Andrej Vasiljevič Fatula a Michail Jurjevič Dronov (Rusko).

 

Chtělo by  připomenout i vystoupení Vasilije Vasiljeviče Semencova, vedoucího Petěrburgské pravoslavně-pedagogické společnosti. Jeho projekt internetového slovníku kořenů slov „Glagoľ” by měl posloužit pedagogům a badatelům-slavistům.

 

 Irina Leonova

Po večerech během celého sjezdu účastníky bavily a rozveselovaly písně a tance kurského folklorního souboru „Slavica” a moskevského souboru „Bělyj kameň”. Docentka vokálního zpěvu moskevské konzervatoře Irina Leonova si získala přízeň všech delegátů sjezdu tím, že zazpívala lidové písně ze všech slovanských zemí. Češi byli mile překvapeni, jak Irina Leonova správně česky zazpívala jednu z nejznámějších písní  Fanoše Mikuleckého  „V širém poli studánečka“.

 

Ruští folkloristé snadno našli společný hudební jazyk se svými slovanskými kolegy, jako byli slovanští interpreti Sofie Karova Chitova (Bulharsko), Selena Trifunovič-Čapin (Srbsko).  Ruská garmoška každý večer vesele zněla v doprovodu slovenských dudáků. Účastníky sjezdu zaujal i slovenský multiinstrumentalista Drahoš Daloš.

 V rámci sjezdu se uskutečnil kulatý stůl „Rušivé síly v dějinách slovanstva”, který vedl vědecký tajemník Všeslovanského svazu, řádný profesor Cyrilometodějské akademie slovanské osvěty Pavel Vladimirovič Tulajev, který vystoupil s přednáškou „Tajné organizace ve slovanských zemích”.

 

Zazněla aktuální vystoupení Olega Anatoljeviče Platonova „Výzkum tajných organizací a zednářských lóží, podle materiálů  Speciálního archivu KGB SSSR”, Vladimira Viktoroviče Bolšakova, „Komunismus a sionismus ve slovanských zemích”, Sergeje Viktoroviče Lebeděva „Srbové splácejí daň Novému světovému řádu”, Ljubomira Perunoviče „Válka proti  duši” (Černá Hora), a rovněž zprávy Liljany Džorovič ​(Srbsko) o současné informační válce a Vjačeslava Fjodoroviče Dubčika (Bělorusko) o pokusech ukrajinských nacionalistů ovlivnit společenské vědomí v Bělorusku.

 

 

Prof. Pavel Vladimirovič Tulajev

Podle názoru  účastníků kulatého stolu probíhá současná válka za podmínek globálního konfliktu a pokusů ustanovit takzvaný „nový světový řád” v čele s USA. ​Prostřednictvím elektronických sdělovacích prostředků, virtuálního prostoru, finančních kanálů se liberálně kapitalistická oligarchie snaží změnit duchovní základy lidského bytí, přeměnit svobodnou osobnost v živou mrtvolu, otroka globální moci. Zastavit tuto noční můru může toliko dobrá vůle spojených národů, kde Slovanům v čele s Ruskem je souzeno sehrát klíčovou úlohu.

 

Jedním z nejdůležitějších směrů činnosti Institutu ruské civilizace je činnost výzkumná a vydavatelská, za účelem obnovení historické pravdy. Za poslední roky profesor Tulajev připravil do tisku a komentoval nezaslouženě zapomenuté práce prvních slavjanofilů: Andrease Gottlieba Masche, Ivana Semjonoviče Orlaje, Jurije Ivanoviče Venelina, Alexandra Fomiče Veltmana. Objemné sebrané spisy dvou posledně jmenovaných autorů vydal Institut ruské civilizace.

 

Speciálně ke sjezdu vydal P.V. Tulajev výzkumnou práci „První slavjanofilové a jejich sjezdy”. V ní je uveden přehled a analýza panslavismu od doby renesance až po revoluce začátkem 20. století. Jak se vyvíjela myšlenka západního a východního slavjanofilství? Čím se zásadně lišil sjezd Slovanů v Rusku v roce 1867 od prvního Všeslovanského sjezdu v Praze v roce 1848? K čemu přivedla geopolitika panslavistů? Tyto a mnohé jiné otázky se pojednávají v chronologickém přehledu v kontextu s naší dobou.

 

Kulatý stůl „Slovanská literatura a žurnalistika“, který vedl ruský spisovatel Vladimir Krupin, se zabýval skutečností, že patriotická publicistika se nachází v krizi, zatímco rusofobské se daří. Spisovatel a novinář Vladimír Bolšakov řekl, že pro ruskou publicistiku je typické zdaleka ne vlastenecké, ale prozápadní směřování a éterem letí rusofobie. V rámci konstruktivních kroků poukázal na nutnost zvýšit aktivní přístup vlastenecky smýšlejících novinářů do televize a aktivovat misi vlasteneckého tisku. Hlavní redaktor časopisu „Mladá garda“ Valery Chaťušin dále hovořil o tom, že ruská publicistika stojí v popředí boje, ale nemá správný přístup k lidem. Což je pravda, protože náklady „tlustých“ časopisů „Naše současnost“, „Moskva“ a dalších poklesly ze stovek tisíc až na dva či tři tisíce.

Anatolij Stěpanov, šéfredaktor internetového portálu „Ruská národní linie“ poukázal na hlavní problém – chybějící státní ideologii. Pro budování ideologie, podle jeho názoru, musí být vypořádány vztahy mezi církví a státem. Jako druhý úkol A. Stěpanov vidí vybudování sociální struktury. Ideologie však může být podle jeho názoru vybudována, jestliže my, pravoslavné společenství, dokážeme formulovat a navrhnout vládě své projekty.

Tentýž den proběhl i další kulatý stůl „Slovanské vzdělávání“, kde zazněly zprávy vědců: V. V. Semencova o jednotě slovanských jazyků, E. V. Makarové o provádění svátků slovanské písemnosti a kultury, a o projektu „Brána vzdělanosti“ mladého biologa Simeona Miniče (Srbsko).

Slavista, překladatel, hlavní redaktor „Sebraných spisů archijereje Nikolaje Srbského“ (1881–1956) v ruské řeči a sestavitel první dvoujazyčné Antologie srbské poezie 20. století Ilja Michajlovič Čislov kromě zevrubné přednášky o pracích Nikolaje a vystoupení v lingvisticko-historické a literární sekci, promluvil na jedné z vědecko-společenských konferencí o známém srbském publicistovi, malíři a politikovi Drahoši Kalaičovi (1943–2005). „Často slyšíme na sjezdu rozcházející se obvinění na adresu Evropy a Západu, které jsou jakoby hlavními nepřáteli Slovanů,” řekl I.M. Čislov, „přitom mezi oběma uvedenými pojmy, ať už z důvodu nedaleké inerce, ať už kvůli sofistikované lstivosti, se permanentně klade rovnítko. Srbská geopolitika, tentýž D. Kalaič, však tyto pojmy zásadně rozlišuje. Ano, Západ, od dob „francouzské” revoluce nenávidící Krista, v současnosti prakticky Evropu okupoval. Avšak Slovanstvo vždy bylo a jako předtím je její neoddělitelnou částí. Kdo jsou Evropané, ne-li my? O tom, jak si všichni dobře pamatujete, mluvil i velký badatel 20. století, slávista Oleg Nikolajevič Trubačov, který přesvědčivě dokázal původnost slovanské přítomnosti v Evropě, pravlasti všech národů bílé rasy”.

 

„V mnoha svých článcích a pracích se D. Kalaič uchyloval k ruské tematice, třebaže půlku života prožil v Západní Evropě a v Americe, v důsledku čehož důkladně poznal i tento svět. V 80. a 90. letech byl velmi těsně spjat i s Ruskem. A třebaže ruštinu dokonale neovládal, přesto četl ruské klasiky nejen v překladech, ale i v originálu, včetně takových autorů, jako je Danilevskij a Leontjev. Drahoš Kalaič byl vždy obeznámen s aktuálním děním a výborně se orientoval v labyrintech ruské kuloární politiky,” pravil I.M. Čislov, který znal D. Kalaiče osobně.

 

Vyprávěl o tom, že Drahoš Kalaič psal o ruské revoluci, o tom, že i současné demokratické, „perestrojkové” reformy v Rusku „podivuhodnou shodou okolností” realizují děti a vnuci „stále těchže zapálených revolucionářů”. Ruské dojmy se staly základem takových jeho knih, jako je „Americké zlo”, „Zaprodaná Evropa” a „Rusko se budí”.”

 

Čislov konstatoval potřebu vydat knihy Drahoše Kalaiče v Rusku, kterému srbský autor dříve přinášel obrovský užitek, jelikož říkal pravdu o ruské zemi nejen u sebe ve vlasti, ale i v Západní Evropě a v Americe.

 

Jeden z účastníků sjezdu – český novinář Jan Korál – odevzdal ruské delegaci svůj článek, nadepsaný „Amerikanizace české kultury, její důsledky a cesta zpět k naší národní identitě”. Zde jsou některé jeho úvahy. „Co do materiálního blahobytu se obyvatelstvu Československa v období socialismu nežilo špatně, třebaže vládu komunistické strany nevyhnutně doprovázela korupce a pokrytectví. My, občané jsme společně budovali svou vlast a zvelebovali jsme ji. Ale nedostávala se nám svoboda sebeurčení, svoboda cestování, svoboda tvořivosti a myšlení. Proto jsme se tlačili na Západ, do Evropy. Toužili jsme právě po této svobodě. Právě to nám slibovali koncem roku 1989 političtí předáci proslulého „sametového podvodu” a pozdější prezidenti Václav Havel a Václav Klaus, dokonce i náš dnešní prezident Miloš Zeman. Tehdy si nikdo z obyčejných lidí nepředstavoval, že za tuto svobodu zaplatíme nejen vším, co bylo vybudováno v období socialismu, ale postupně i naší zemí, kulturou, dějinami a svébytností. Podle mého názoru i sám Karel Marx záměrně zapojil do své ideologie ateismus a sjednocení socialistických zemí, a potom i jejich rozpad byl rovněž naplánovaný, aby se oslabily slovanské národy a dostaly se do područí Západu, přesněji řečeno západních korporací a kultury…”.

 

Nynějšího sjezdu se zúčastnil i Voin Gušič, předseda Organizace veteránů a válečných invalidů Republiky srbské v 90. letech (už v roce 1994 Srbové sestřelili nad Bosnou a nad Jadranem první americká letadla). Organizace teď sdružuje 130 tisíc veteránů, přičemž Republika srbská má kolem jednoho a půl milionu obyvatel.

 

Na jednom ze závěrečných zasedání sjezdu zazněla myšlenka, že je třeba se obrátit na haagský tribunál, který by měl odsoudit zločiny spáchané NATO. Ano, lze namítnout, že skoro všechny slovanské země, kromě Ruska, Běloruska, Ukrajiny, Černé Hory a Srbska jsou členy tohoto severoatlantického seskupení, ale ne všechny slovanské i neslovanské země souhlasí s tím, jak NATO chrání „svobodu, demokracii a lidská práva”.

 

Nejvýznamnější myšlenkou projednávanou na tomto Všeslovanském sjezdu byl projekt vytvoření Sdružení nezávislých slovanských států, v němž by žádná z členských zemí neměla diktát. Každý stát si zachová své státní struktury, jazyk i chápaní mnoha základních směrů rozvoje. Znovu vytvořené slovanské společenství bude reagovat na výzvy i nyní pokračujícího procesu proti Slovanům, známého jako „Drang nach Osten” (nápor na Východ). Ten se Západu docela daří. Značná část slovanských zemí se nachází pod diktátem západu, značné bohatství a zdroje jsou pod tlakem západních korporací a vlastníků.

„Nejlákavější ekonomická sousta se dostala pod vládu franko-germánských vlastníků“, poznamenal O.A. Platonov. „Mnozí delegáti sjezdu se domnívají, že mohou vytvořit analog Evropské unie. Bezpochyby to bude euroasijská unie, v níž budou dominovat Slované.

Vznikne nová unie, která bude disponovat obrovskými zdroji, náležejícími především Rusku. Ekonomická a politická moc Západní Evropy už nebude schopna dominovat nad slovanskými zeměmi. Slované nakreslí čáru, kterou bude představitelům západní civilizace obtížné překročit. My, Slované, budeme řešit otázky tak, jak to budeme považovat za potřebné pro sebe, nikoliv na úkor svých zájmů a cílů.”

 

Myšlenka vytvořit Sdružení nezávislých slovanských států není ve slovanské historii ničím novým. Nevzdělaní čeští rádoby novináři, sloužící zájmům Západu a nikoliv zájmům národa už skandalizují to, co historicky vyplývá z podstaty slovanských národů. Nahlédněme proto do historie.

 

Chorvatský historik Mauro Orbini (? — † 1614), rodem ze sicilské Raguzy, zakladatel jihoslovanské historické vědy, vyslovil před 400 lety myšlenku sjednocení slovanského světa.

 

Kníže Alexandr Ivanovič Barjatinskij (1810—1879), který dokázal ukončit kavkazskou válku, nejdelší v ruských dějinách, a zajmout imáma Šamiľa, se obrátil k carovi s plány na sjednocení slovanského světa, jehož centrum mělo být podle jeho názoru v Kyjevě…

 

V 17. století chorvat Jurij Križanič vystoupil s požadavkem sjednocení všech Slovanů.

 

V červenci 1848 ideolog slovinského národního obrození Matia Majar zveřejnil plán  založení slovanského státu, do nějž by vstoupily Slovinsko, Chorvatsko, Slavonie, Dalmácie, Vojvodina, Čechy, Halič, Morava a Slovensko. Tato myšlenka byla ve své době velmi rozšířená.

 

Přečtěme si kapitolu VIII.  (Slovanstvo a svet budúcnosti. Nitra 2015, s. 167 ), v níž velký slovenský osvícenec Ĺudovít Štúr uvádí. „Jediná správna cesta pre Slovanov – pripojenie sa k Rusku –prirodzenému centru.  Priznajme otvorene, či by azda všetky naše národnostné snahy mali nejaký zmysel a  význam bez Ruska, pri nesmiernej nenávisti cudzincov k nám? Im zme už raz podľahli a znovu si chcú rozdělovat moc nad nami!“

 

Odkaz československého prezidenta Edvarda Beneše:

"... Je třeba velmi zdůraznit, že je nutno, aby všichni slovanští národové, pokud budou v dalším svém vývoji slovanskou politiku a slovanské souručenství pěstovat, (...) zůstali i pro budoucnost ve svém slovanství a ve svém slovanském rozpětí opravdovými realisty, aby ve svých plánech politických nepřeháněli jako kdysi slavjanofilové nebo panslavisté, aby dobře viděli a náležitě brali ve své politice a ve veškeré své činnosti v úvahu celé své okolí a celou Evropu a svět, který by se jinak snadno mohl na jejich škodu proti nim obrátit.

To platí především pro nás Čechy a Slováky, ze všech Slovanů nejohroženější a nejexponovanější. Každý útok na Slovany začne vždycky útokem proti Praze - to je náš osud a naše největší čest zároveň. A tento fakt sám nutí k tomu, abychom se především nikdy neodpoutávali od Východu, tj. od Sovětského svazu a od Polska, ale abychom na druhé straně nezapomínali - a musí to chápat také všichni druzí - že se nemůžeme pro svou geografickou pozici a pro půldruhého tisíce let svého kulturního vývoje odpoutat ani od Západu. Slovanství je pro nás nepostradatelnou základnou a každá československá politika musí od něho jako od základny, zejména po výsledcích druhé světové války vycházet."

Česká delegace na Jubilejním Všeslovanském sjezdu zůstala věrná odkazu prezidenta Beneše. Čeští písálkové by si měli vzít k srdci zejména poslední větu z odkazu pana prezidenta.

 

Polský badatel, Pawel Ziemiński, ve svém vystoupení poznamenal:

„Dříve než slovanské země sjednotíme, je potřebné obnovit jejich suverenitu. Jestliže postavíme problém tak, že Východ je protikladem Západu, není to aktuální, neboť bývalé socialistické země jsou pod vlivem globalistických sil Západu. I západní země nejsou dostatečně suverénní, neboť i ty se nacházejí pod vlivem těchže sil.”.

 

Důležitý a plně uskutečnitelný návrh předložil dirigent, skladatel, národní umělec SSSR, umělecký vedoucí ruského koncertního orchestru “Bojan”, Anatolij Ivanovič Poletajev: „Ve všech zemích dochází k amoralizaci mládeže, k rozvoji alkoholismu a narkománie. Je potřebné na úrovni zákonodárných sborů a parlamentů prosadit zákaz reklamy těchto neřestí, protože jinak nebude mít kdo uskutečnit všechno to, o čem tady hovoříme. Nebude žádný slovanský svět. To je to hlavní, co ho teď může zachránit!”.

 

Hovoříme-li o přínosu ke sjednocení slovanského světa, nelze nepromluvit o spisovatelích, kteří sjezd pozdravili, veřejných činitelích Juriji Loščicovi a Anatolii Paraparovi.

 

Právě Jurij Loščic koncem 80. a začátkem 90. let jako první čestně a profesionálně nastolil téma slovanských vztahů a poukázal na činnost nepřátelských sil v slovanském prostředí. Neškodilo by, kdyby si ostatní slavjanofilové přečetli například stránky z novin „Literaturnaja Rossija” z těch let – besedy Jurije Loščice s akademikem O.N. Trubačovem, a s profesorem Bělehradské univerzity R. Marojevičem, který řekl doslova toto: „Ruské národní zájmy se nakonec musí ztotožnit s ruskými státními zájmy. K tomu dojde, jestliže Rusové konečně začnou hrát vedoucí úlohu ve své vlastní zemi, což se jim dosud nedovolovalo”.

 

Jedním z nejupřímnějších nanejvýš uměleckých děl, která nám ve vší pestrosti nabízejí pohled na rusko-srbský duchovní a kulturní svět, je kniha Jurije Loščice “Ruská pověst – srbská báj” (vydavatelství Veče, 2015), která byla představena na probíhajícím sjezdu.

Od roku 1996 slovanské téma zaznělo na stránkách novin „Istoričeskaja gazeta”, které založil spisovatel a dramatik Anatolij Parapara, kde za perestrojkové deprese vycházely publicistické články o Danilevském a Leontjevovi, o Gogoľovi a Lermontovovi, o Suvorovovi a Kutuzovovi, kde publikoval Vladimir Ličutin a Georgij Sviridov, a kde v dubnu 2000 byl uveřejněn projev Slobodana Miloševiče ze dne 17.02.2000, kolem něhož se tehdy sjednotil celý srbský národ, a rovněž materiály zaslané redakci novin, vyjadřující názory prostých Američanů, protestujících proti bombardování Jugoslávie. Později, v roce 2006 v novinách „Istoričeskaja gazeta” vyšel článek generála L.G. Ivašova  „Jak Srbsku brali Kosovo”.

А.А.  Parpara za půlstoletí literární činnosti přeložil množství makedonských, srbských a bulharských básníků, o nichž se jeho zásluhou dozvěděl čtoucí svět.

 

Slovanské vlajky se ve větru třepotají, při chodu lodi se rozvíjejí, obzvláště v noci je slyšet, jak vlají na přídi: česká, slovenská, polská, běloruská, bulharská, ruská, srbská, makedonská,…

Mládež ze slovanských zemí se každý večer scházela v čítárně, diskutovala o filmech, zpívala, skládala mládežnickou slovanskou hymnu. Jako její základ se rozhodli použít pohádku Lva Nikolajeviče Tolstého „Otec a synové“, v níž otec, aby objasnil, že v jejich jednotě je pevnost, žádá přinést svazek prutů a zlomit ho. Ti ho zlomit nedokážou, a tak je žádá svazek rozvázat a lámat jednotlivé proutky…

Bylo potěšující slyšet, jak Češi, Srbové, Bělorusové hovořili každý svým jazykem, a přesto  rozuměli jeden druhému. Existuje tu naděje, že mládež posílí slovanskou pospolitost a bude jasně stát na pozicích slavjanofilů minulých dob.

Je třeba říci, že činnost Jubilejního Všeslovanského sjezdu v široké míře vrhala světlo na situaci v různých slovanských zemích. Ruské sdělovací prostředky o sjezdu takřka neinformovaly a ruské úřady nevěnovaly sjezdu pozornost v podobě pozdravů, poselství a jiných znaků projevovaného zájmu. Připomeňme, že delegáty sjezdu v roce 1867 se ctí přijal car Alexandr II. společně s nejvyššími státními úředníky a představiteli Ruské pravoslavné církve, jakož i se členy své rodiny. Na druhou stranu je třeba říct, že delegáti sjezdu byli ve všech starobylých ruských městech, v nichž se vylodili, přivítání představiteli místní samosprávy a Ruské pravoslavné církve chlebem a solí. Jubilejní sjezd je možné nazvat Poutí Slovanů do Ruska. Sjezd byl na lodi Kněžna Anastasija zahájen pravoslavnou liturgií a zakončen byl v Sankt-Petěrburgu rovněž bohoslužbou. V průběhu cesty se delegáti poklonili památce sv. Alexandra Svirského, sv. Alexandra Něvského a dalších svatých. Mnozí delegáti byli zpočátku v rozpacích, zejména ti, kteří se poprvé setkali s pravoslavnými církevními zvyky. Většina z nich však po týdnu pobytu pochopila, že pravoslaví je pevně spojeno s učením Krista, že nebylo provázeno trestuhodnými činy a skandály a pochopila význam pravoslaví pro současné slovanské hnutí a jeho nezastupitelnou roli v upevňování ruské státnosti.

Shrneme-li dosud výsledky Všeslovanského sjezdu, zmíním myšlenku, kterou pronesl Just Rugel, překladatel ruské klasiky na slovinský jazyk, vydavatel a osvícenec, který ve Slovinsku nainstaloval památník Juriji Gagarinu: „Nejsilnější zbraň Rusů – to je kultura. A dnes probíhá falšování kultury, protože v Evropě neznají Rusko podle klasické literatury, ale podle té disidentské. Přitom podle mého názoru je třeba sjednocení Ruska a Německa, protože jsme jednotní v touze žít bez ohledu na Anglosasy“. Později, když vzpomínal na krušné bitvy ruských dějin, pronesl: „Jsem udiven, odkud se berou síly u ruského ethnosu po všech těch válkách a revolucích, které Rusko postihly.“ Je třeba dodat, že tuto sílu Ruskému národu dává pravoslavná víra.

 

Na lodi Kněžna Anastasija se sešli i veteráni slovanského hnutí Nikolaj Ivanovič Kikešev, Nikolaj Fjodorovič Lavriněnko a Zdeněk Opatřil, který předal svým oběma kolegům Knihu o Jeronýmu Pražském, kterou vydal Českomoravský slovanský svaz u příležitosti 600. výročí jeho upálení.

 

Všeslovanský sjezd byl ukončen krátkou bohoslužbou u sarkofágu s ostatky svatého knížete Alexandra Něvského – ochránce a sjednotitele ruské země. Po bratrském slovanském pohoštění se mnozí účastníci sjezdu, aniž se domluvili, odešli poklonit velkým ruským osvícencům, kteří spočívají v nekropoli lavry. Je to např. Pjotr Alexandrovič Freze, jeden z tvůrců prvního ruského automobilu; vynikající chirurg Fjodor Uglov, který operoval až do věku 102 let; metropolita Ioann (Snyčov), který v dobách dalších ruských nepokojů v 90. letech 20. století poskytl ruskému národu duchovní usměrnění a upevnění národního vědomí.

                              

Účastníci Všeslovanského sjezdu dostali upomínkové diplomy od „Všeslovanského svazu” za přínos Světovému hnutí slovanských národů za duchovní jednotu a vzájemnost. Třiceti delegátům byla udělena pamětní medaile „Za slovanskou jednotu a vzájemnost” V.I. Lamanského, který je označován za apoštola panslavismu. Touto medailí byl vyznamenán jako jediný Čech předseda Všeslovanského výboru Zdeněk Opatřil, který je již veteránem slovanského hnutí.

   

Poslední večer česká delegace byla hosty prvního viceprezidenta Svazu petěrburských podnikatelů S.Dmitrijenka v jeho letní rezidenci za městem. Delegace byla přivítána se všemi poctami, hodných státníků. Na stožárech česká i ruská vlajka, krojovaný folklorní soubor vytvořil nádhernou atmosféru svými písněmi a hudbou a samozřejmě nechyběl ani pověstný ruský boršč a šašlik. Stůl se prohýbal pod saláty, uzeninami, dorty, cukrovím … A samozřejmě nechyběla ani ruská vodka.  Mnozí, zejména mladší členové delegace poprvé  poznali v domácím prostředí ruskou pohostinnost a měli možnost nahlédnout do překrásné duše ruských lidí.

 

Na základě výsledků sjezdu, jehož organizátorem a duchovním otcem byl Oleg Anatoljevič Platonov, bylo rozhodnuto aktivně pracovat na znovuzrození jednotného Ruska, odeslat už připravené příslušné dokumenty, zdůvodňující tuto  věc, státním orgánům Ruska, Běloruska a Ukrajiny. Ústav ruské civilizace už přistoupil k přípravě vydání úplného sborníku přednášek, vystoupení a dokumentů sjezdu.

 

                                                                                                 Irina Ušakova a Zdeněk Opatřil

 

 

Јубиларни Словенски сабор

Москва – Санкт-Петербург, 26. мај – 3. јун 2017.

 

 

У Русији је од 26. маја до 3. јуна одржан Јубиларни Словенски сабор, посвећен 150-годишњици Словенског сабора 1867. и питањима савремености и будућности словенског свијета. Организатор Сабора је Међународни савез друштвених организација Свесловенски савез (МСОО Всесловянский союз). Предсједник Предсједништва удружења је др економских наука Олег Анатолјевич Платонов, директор Руског истраживачког центра из Москве и уредник новина „Руски вјесник“ (Русский вестник).

 

Најважнији резултат Сабора је одлука о упућивању позива властима (предсједницима, парламентима и владама) за оснивање Заједнице Независних Словенских Држава ЗНСД (Содружество Независимых Славянских Государств СНСГ).

 

У тој словенској заједници, обновљеној након слома почетком 1990-их, сарадња би се остваривала на начелима равноправности на општу добробит, у циљу одбране и јачања данас угрожених општих словенских интереса и вриједности. Најновији западни „Поход на Исток“, који данас, након два њемачка („Drang nach Osten“) у Првом и Другом свјетском рату и слома социјалистичке заједнице у Хладном рату, води англосаксонски свијет, који предводе САД и Велика Британија. Овај поход, под именом глобализација,  прије свега је усмјерен на уништење Русије и Словена, као јединог истинског супарника Запада способног да створи други и друкчији модел међународних односа, истински демократски и праведан. При том Запад злоупотребљава високе идеале демократије и људских правā за разарање вјерски и етнички сложених словенских земаља (Совјетски Савез, Југославија, Чехословачка) изазивајући међусобне унутрашње сукобе (католика и православних, Хрвата и Срба, Украјинаца и Руса и друге). Уситњене и завађене словенске земље су се показале неспособне да се одупру диктату Запада, њихова добра су се нашла у рукама западних корпорација, а њихов државни суверенитет је доведен у питање или уништен. Насилно ширење ЕУ и НАТО на Исток је пријетња опстанку словенске културе и цивилизације. Задатак словенског покрета је да уједини Словене, тај циљ он слиједи још од Првог Прашког сабора 1848. г. Словенски Савез је природан, дјелотворан одговор на изазове нашег времена. Словенски свијет чини један велики културно-цивилизациони, средишњи геополитички простор Евроазије. Националне особености и различити путеви историјског развоја не би требали бити сметња успостављању велике заједнице словенских народа. Народима који се данас налазе у НАТО и Европској унији пријети нестанак опште словенске и националне самобитности, као и губитак друштвеног богатства које прелази углавном у руке Њемачке и САД. Сваки словенски народ ће имати најбоље могућности за свој развој у словенској заједници, а не у туђим, у којима превладавају други, несловенски народи.   

 

У јануару ове, 2017. г. је основан Евроазијски инвестициони савез. Његову финансијску основу чини Међународна банка за економску сарадњу (МБЕС). Банка располаже капиталом од преко сто (100) милијарди долара. Створена је на насљеђу банке СЕВ-а. Банка ће радити на основу улагања Евроазијског инвестиционог савеза у заједничка предузећа са словенским земљама. Већ је уложила преко 10 милијарди долара. У Босни и Херцеговини постоји филијала ове банке. Ићи ће се претежно на двострана предузећа (напр. Русија – Босна и Херцеговина), ради поједностављења инвестиционих процедура. Евроазијски инвестициони савез ће бити покретач, основни економски чинилац Заједнице Незавиисних Словенских Држава (ЗНСД). Конгрес Евроазијског инвестиционог савеза треба да се одржи у фебруару 2018.

 

Очекује се да ће на Словенском сабору, који треба да се одржи у Прагу средином јуна идуће, 2018. г. учествовати министри и други представници власти, као и преедставници друштвених и вјерских организација које се залажу са словенско јединство. Они треба да потпишу документе о оснивању Заједнице Независних Словенских Држава (ЗНСД).

 

За предсједника Организационог комитета Словенског сабора у Прагу изабран је Сергеј Комков, директор Руског дома у граду Маријанске Лазне у Чешкој, а за члана Комитета из Републике Српске, односно из Босне и Херцеговине Бранимир Куљанин.

 

Сергеј Комков, предсједник Организационог комитета за припрему Словенског сабора у Прагу 2018. ће 27. јуна 2017. одржати конференцију за штампу у РИА новости.       

 

Учесници сабора су сагласни да словенске земље уједињене могу створити снажан савез способан за самосталан живот и улогу у евроазијској и свјетској заједници народā. Евроазијски савез, који за сада чине Русија, Бјелорусија, Арменија, Казахстан и Киргизија, са словенским свијетом уједињеним у Заједницу Независних Словенских Држава, може и треба да постане средишњи савез у успостављању нове архитектуре Евроазије и вишеполарног свијета. Тај савез ће располагати колосалним добрима, људским капиталом и природним богатствима које нема ниједан други. Уједињени словенски свијет треба да постане самостални субјект свјетске историје са достојном улогом у савременом свијету, а не да се разједињен и завађен вуче на репу догађајā под туђим диктатом. Сарадња словенских земаља у ЗНСД треба да се развија у свим областима друштвено-политичког, привредног и културног живота, као и безбједности - заједничке одбране од вањске агресије, тероризма и екстремизма.

 

....

 

Јубиларни Словенски сабор је отворен у Москви 26. маја уз учешће преко 220 људи из свих словенских земаља, настављен је 27. маја на броду „Кнегиња Анастасија“, а завршен у Санкт-Петербургу 3. јуна.

 

У конференцијској сали „Руске државне библиотеке“ („Лењинке“) одржано је пленарно засједање скупа на ком су говорили руководиоци националних делегација и угледни друштвени радници из Русије. Проф. др Бранимир Куљанин, који је водио делегацију Републике Српске, је говорио о потреби прекида сукобā између словенских народā, којих је било у Југославији 1990-их и који већ више од три године разарају Украјину, као и стварања заједнице словенских земаља, која би се супротставила западном империјализму.

Учесници скупа су 27. маја поподне кренули бродом „Кнегиња Анастасија“ ријекама и језерима ка Петербургу.

 

  1. маја на броду су одржана три научна скупа: „Словенска цивилизација и особености словенске идеологије“, „Словенска књижевност и просвјећивање“ и „Словенска просвјета“, а одржана су и два округла стола „Словенско сликарство, скулптура и архитектура“ и „Словенска омладина“. Бранимир Куљанин је на првом скупу поднио саопштење на тему „Словенска идеја у савременом свијету“.

Поподне брод је стигао у луку старог руског града Углич. Ту су учеснике скупа свечано дочекали представници градске власти и епархије. Тај дан Руска православна црква РПЦ је давала помен мученику Царевићу Димитрију. Словени су с особеним осјећајем обавили ходочашће по светим мјестима града Углича, између осталих и мјеста на ком је проливена царска крв.

 

Увече су учесници скупа уживали у сусрету с руским писцем Владимиром Крупином,  диригентом Анатолијем Полетаевим, црногорским пјесником Љубомиром Перуновићем и филмским режисером Владимиром Биковим.

 

Ујутро 29. маја учесници скупа су обишли света и знаменита мјеста старог града Јарославља, између осталих и велељепни Успенски сабор.

 

Исти дан одржани су научни скупови „Пут ка словенском јединству и узајамности. Словенска федерација. Рус јединствена“ на ком је академик проф. др Радован Вукадиновић поднио саопштење „Право Европске уније и право Евроазијског савеза: сличности и разлике“,  „Словенска музика, позориште и филм“, као и округли сто „Словенска привреда и економски односи“. Учесници Сабора су присуствовали књижевној вечери руског писца Владимира Личутина, руског пјесника, главног уредника часописа „Млада гвардија“ Валерија Хатјушина и концерту пјевачице Ирине Леонове.

 

Ујутро 30. маја посјетили су познато средиште руске духовности и војничког самопрегора Кирило-Белозерски манастир. Поподне су одржани скупови „Актуелна питања словенске историје“ на ком је мр Слободан Радуљ поднио саопштење „Улога тероризма у разарању Југославије“, „Организација словенског покрета“ и „Словенска држава, право и геополитика“.

 

Рад је настављен 31. маја скупом „Словенство и Запад“ и округлим столовима „Разорне снаге у историји словенства“ и „Словенска енциклопедија“. На острву Кижи у храму Покрова Пресвете Богородице учеснике скупа је поздравио игуман храмова острва протојереј Павел Лехмус, који је прочитао поздравни говор словенским делегатима митрополита Петрозаводског и Карелског Константина (Горјанова).

 

Учесници скупа су 1. јуна посјетили Свето-Троицки Александро-Свирски манастир, у ком су их дочекали свештеници, поклонили се светињама и разгледали знаменитости.  

 

Поподне је одржано закључно засједање Јубиларног Словенског сабора, на ком су делегати усвојили закључне одлуке и прогласе сабора. Учесницима скупа су уручене повеље, а прегаоцима словенског покрета, међу њима и Бранимиру Куљанину,  медаља „В. И. Ламански. За словенско јединство и узајамност“.

 

На Валааму су се учесници скупа 2. јуна поклонили моштима преподобних Сергеја и Германа Валаамског, обишли средишњи дворац и скитове (испосничке ћелије).

 

Брод „Кнегиња Анастасија“ је 3. јуна допловио у Санкт-Петербург. Учесници скупа су обишли Сјеверну престоницу Русије и Лавру Александра Невског, гдје су код моштију Светог благовјерног Великог кнеза Александра Невског служили молебан захвалности. Сабор је завршио рад заједничким ручком у трпезарији Лавре, на ком су прозвучале здравице у част словенског братства.

 

Сабор је показао да све Словене узнемирава стање у ком се налазе многе словенске земље и народи – завађени, разједињени и лишени многих наслијеђених вриједности. Упркос свему, показали смо да смо свјесни нашег заједничког поријекла, блискости језикā у којој руски има улогу општесловенског, заједништва интересā, припадности једној хришћанској цивилизацији и великој евроазијској заједници народā и к,ултурā.

 

Важан резултат Јубиларног Свесловенског сабора је разрада и учвршћење словенске идеологије. Утврђени су главни правци развоја словенског покрета. Сабор је прошао под лозинком узајамне љубави и братства свих словенских народа.  

 

Сабор је био јединствен у ставу да Словени треба да учине све што је у њиховој моћи да свијет изађе из ћорсокака у који га је увела једнострана глобализација под притиском Запада, стварање такозваног „једнополарног свијета“ противног природи и здравом разуму. Учесници сабора су сагласни да треба обновити јединствену Русију, ујединити руске земље - Русију, Бјелорусију и Украјину. Већ су припремљени одговарајући документи, који ће бити упућени државним властима ових земаља.

 

Али, најзначајнија је идеја и одлука о упућивању позива за оснивање Заједнице Независних Словенских Држава (Содружество Независимых Славянских Государств).

 

Срби су се на Сабору појавили у више делегација (Србије, Српске и Црне Горе). Силом прилика подијељени у више држава након слома Југославије, одржали су састанак на ком су утврдили да су проблеми, као и прије 150 година, мање-више исти и усвојили заједнички позив за ослобођење Косова и Метохије, заштиту правā Републике Српске, заштиту државотворних интересā српског народа у Црној Гори и правā српског народа у Хрватској.

 

Институт руске цилвилизације, чији је директор Олег А. Платонов, ће издати потпуни зборник радова, саопштењā и докумената са Јубиларног Словенског сабора. Документи са Сабора ће бити објављени у новинама „Руски вјесник“ (Русский вестник) 15. јуна 2017. Биће штампане и кратке биографије свих учесника сабора с фотографијама. Надамо се да ће научни и други радови бити нови допринос врелу словенске мисли и мудрости, да ће постати дио словенске историје.

 

Рад Јубиларног Словенског сабора ће бити настављен у Србији, у Београду и на Златибору 28-30. септембра ове године. Члан Организационог одбора из Републике Српске, односно Босне и Херцеговине је Бранимир Куљанин. 

 

 

Бања Лука, 8. јуни 2017.

 

                                                                            Бранимир Куљанин