Slovanský svět 06/2019
Dne 25. června si připomínáme Den přátelství a jednoty slovanských národů, vyhlášený v Pittsburghu ( USA) v r. 1941.
Přitom se v Čechách a ve slovanských zemích vůbec zapomíná na to, že 25. červen je dnem svatořečení moravské princezny a aragonské královny Orosie. Tento svátek si připomínají ve Španělsku, Francii a Itálii. Zůstane tomu tak i do budoucna s ohledem na politiku EU? A nebo Evropa půjde nehezkým českým příkladem?
Zapomenutá velkomoravská princezna Dobroslava – svatá Orosia
Obr. 1. princezna Dobroslava
DOBROSLAVA, řecky (podle překladu sv. Metoděje Eurosia nebo Orosia), nar. r. 864, zemř. mučednickou smrtí r. 880 v Yebra de Basa, Španělsko. Ve Španělsku se občas chybně uvádí, že byla dcerou českého krále Bořivoje a sv.Ludmily. Dle legendy sepsané arciknězem a děkanem katedrály v Jace Juanem Francisco Aznárezem (Lópezem) sv. Orosia = Dobroslava pocházela z Velké Moravy, a byla schovankou Bořivoje a Ludmily. Podle českých pramenů byl jejím otcem bělochorvatský kníže Mojslav. Její matka, která zemřela brzy po porodu dcery za nevyjasněných okolností, se pravděpodobně jmenovala také Dobroslava. A když při jedné krvavé potyčce s Franky roku 872 zahynul i její otec, stala se ve svých osmi letech úplným sirotkem. Sirotka se ujal český kníže Bořivoj a jeho mladá žena, později svatá Ludmila, které známe z českých dějin jako první české křesťanské panovníky. Tak se stala Dobroslava členkou českého vládnoucího rodu a díky pokrevní příbuznosti Bořivoje (a snad i svojí) s moravským králem Rostislavem, ale i Svatoplukem také příslušnicí moravského královského dvora, moravskou princeznou. Pozn. v té době byly Čechy součástí Velké Moravy.
Tehdy cca 22letý kníže Bořivoj, syn vévody Hostivíta1) , se oženil s mladičkou Ludmilou, jedinou dcerou a dědičkou zřejmě Pšovana Slavibora, vlastníka rozlehlých území a slavného hradu Pšov, který je tam, kde se dnes nachází město Mělník. Pro své dobré vlastnosti a pro majetky své manželky se Bořivoj stal nejmocnějším princem, něco jako králem Čechů. Přesto však byl závislý na politice svých mocných sousedů Rostislava a Svatopluka, kteří v uvedeném pořadí vládli na Velké Moravě.
-----------------
1) V českých pramenech je uváděno, že otcem knížete Bořivoje byl vévoda Hostivít. Tohoto bájného předka prý přemyslovského rodu si vymyslel Kristián, pravnuk Bořivoje, řeholník a letopisec 10.stol. a toto tvrzení převzal kronikář Kosma ve 12.stol. Naproti tomu český paleoantropolog prof. MUDr. Emanuel Vlček, Dr.Sc. (1982, s. 26, 28, 29, 32, 40) a český archeolog doc. PhDr. Luděk Galuška, CSc. (1996, s. 124) jsou zastánci moravského původu knížete Bořivoje a jimi přisuzované otcovství knížeti Rostislavovi se jeví jako velice pravděpodobné.
Bořivoj a Ludmila si už k roku 875 zřídili svůj dvůr a příbytek ve známém hradě Levý Hradec (nyní Roztoky u Prahy). S nimi sem přišla žít jako schovanka osiřelá Dobroslava, která v té době měla 11 roků. Ludmila ji měla velmi ráda. „Byla jí velkou přítelkyní" říká historická zpráva, a „předstihovala ji jen v málo letech“. To dokazuje, že Ludmila se provdala velmi mladá, sotva přešla do puberty, a že věkový rozdíl mezi Ludmilou a Dobroslavou nebyl větší než šest roků. Tak věkově blízké a tak spojené láskou, obě mladičké, trávily šťastné dny v tom majestátním sídle. Byly to roky míru a šíření křesťanské víry v celém regionu a mladá Dobroslava se vyznačovala laskavostí a altruismem.
Kníže Bořivoj byl v té době už křesťanem, jak píše jeho pravnuk a první historik Čechů mnich Kristián, neboť Bořivoj přišel žít do tohoto hradu, doprovázen kaplanem jménem Kaich. Bořivoje pokřtil sám arcibiskup sv. Metoděj. Pevnost takto uspořádaná, tedy s křesťanským velitelem a s dvorním kaplanem, jmenovaným přímo arcibiskupem sv. Metodějem, se brzy proměnila ve svatostánek, který mohl vyzařovat světlo víry mezi české pohany.
obr.2. Křest Bořivoje sv.Metodějem. Autor: Václav Ignác Leopold Markovský (1789–1846)
V jeho nitru vystavěl Bořivoj malý kostel, který byl zasvěcen sv. Klimentovi. Dobrý vévoda tímto způsobem vyjádřil vděčnost v pořadí čtvrtému papeži a mučedníku sv. Klimentovi, jehož relikvie tu byly uloženy, a současně také svatým bratrům misionářům sv. Cyrilu a Metodějovi, kteří tělo sv. Klimenta už dříve našli a potom odnesli na svoji apoštolskou misii na Velké Moravě.
„Toto byl první kostel v Čechách" říká Legenda, a dodává: „Toto byl kostel, který sloužil jako křestní kaple jeho manželky Ludmily a schovanky Dobroslavy – Eurosie – Orosie“. Jestliže vévoda, jako osoba starší, byl pokřtěn dříve než započal svoje duchovní dílo v pevnosti, vévodkyně Ludmila, jeho manželka, a Orosia, obě mladší než vévoda, si musely na svůj křest počkat. Zatímco se zdi Svatoklimentského kostela zvedaly, tyto dvě mladičké ženy, jež se měly rády a zůstávaly spolu, se účastnily hodin náboženství, které jim dával jejich kaplan Kaich. Obě mladé ženy se nacházely ve věku plného už rozumu a chápání, mohly dobře rozumět vyučování a přiblížit se křtu plně a vědomě v tom, co jím obdrží. Také už začaly chápat povinnosti, které tato první křesťanská svátost přináší.
KŘEST LUDMILY A DOBROSLAVY
obr.3 sv. Ludmila
Pokřtěny byly pravděpodobně v roce 877, kdy Ludmile bylo 17 roků a Dobroslavě 11 roků. Pokřtil je žák sv. Metoděje, basiliánský mnich, a současně také dvorní kaplan Kaicha. Dobroslava při svatém křtu přijala jméno Eurosia či Orosia, které jí předurčil sám sv. Metoděj.
Slovo Dobroslava má tentýž význam jako řecké slovo Eurosia. Slovanský základ „dobr“ odpovídá řeckému „eu“, což v obou jazycích znamená „dobrý, dobře“. Slovanské „ros“ odpovídá řeckému „ros“, označující vlhkost, rosu, drobný déšť. Jméno Dobroslava tedy mohlo odpovídat jménu Eurosia, a mohlo znamenat dobrý, nasycující déšť, snad také dobrou slovanskou rosu. Neboť „A rore satias…“ (česky: Kapka padající) říká středověká modlitba. Na základě těchto etymologických úvah založili naši předkové patronaci sv. Eurosie nad dobrým, prospěšným deštěm.
VYHNANSTVÍ
„Klid Orosiin na hradě Levý Hradec netrval dlouho. Někteří Češi v Čechách se proto, že zůstali pohany, vzbouřili proti knížeti Bořivojovi.“ Střetnutí mezi knížetem a jeho poddanými se zdálo být blízké a válka neodvratná. Ale vévoda nechtěl válku. To proto, že byl dobrým, věřícím křesťanem a také proto, že miloval svůj lid láskou upřímnou a křesťanskou. V souladu se svým svědomím a „na radu svého kaplana Kaicha odešel s celou svojí rodinou hledat útočiště u krále Velké Moravy Svatopluka. Čechy zůstaly bez vládce. Na jeho místo byl zvolen šlechtic zvaný Strojmír, který byl svých panství zbaven ještě vévodou Hostivítem, otcem Bořivoje. Toto se pak stalo v polovině roku 879.
Ale mnozí lidé, napůl obrácení na víru, brzy poznali špatnou vládu Strojmíra a požadovali návrat svého dobrého vévody křesťanského, který se dobrovolně nacházel ve vyhnanství. Období bez vlády knížete Bořivoje netrvalo dlouho. Jeho pravnuk kronikář Kristián říká, že trvalo „aliquantulum“, což je latinský tvar zdrobněliny, který různí slovanští autoři překládají jako: „asi 10 měsíců“. Bořivoj žil na Velehradě, na dvoře svého přítele a příbuzného krále Svatopluka. Návštěvy a rady arcibiskupa sv. Metoděje činily mu toto jeho vyhnanství snesitelnějším. Všichni tři, Bořivoj, Ludmila i Orosia, se přitom utvrzovali v křesťanské víře, kterou přijali, a také v povinnostech, které tato víra přináší. Díky sv. Metodějovi, se kníže Bořivoj a jeho rodina mohli brzy vrátit vítězně do Čech.
Na podzim roku 879 byl sv. Metoděj znovu povolán do Říma. Ale tento svatý misionář se do Říma dostavil až v červnu roku 880, „v čase, kdy se tam nacházelo také poselstvo aragónské“. Co se přihodilo, že aragónské poselstvo bylo v Římě, a proč se tam setkalo s poselstvem apoštola Slovanů sv. Metoděje? Seběhly se události velmi zajímavé, které jsou zaznamenány pouze v Legendě Juana Francisca Aznáreze Lópeze , a které se perfektně shodují s nejnovějšími historickými poznatky, a také se španělskou tradicí.
„Don Fortunio Ximenes (Fortún Jiménez), král Aragónu a Navary, požádal Svatého Otce, prostřednictvím vyslanců, aby zrušil platnost církevních slibů daných jeho druhorozeným synem donem Fortuniem Garcésem. To proto, aby tento syn mohl nastoupit na trůn, neboť prvorozený syn a dědic trůnu zahynul ve válce s Maury. A aby Svatý Otec viděl, že toho nežádá z pouhé vrtkavosti, král žádal, aby sám Svatý Otec vybral manželku pro jeho syna, aby tak lid měl vůdce proti nájezdům Maurů.
V roce 880 požádal papež Jan VIII. arcibiskupa moravského a panonského, později svatého Metoděje během jeho třetí návštěvy v Římě, aby nalezl vhodnou nevěstu pro syna navarrského krále Fortuny I. Protože Svatopluk neměl dceru, Metoděj doporučil Dobroslavu.
Papež tedy doporučení přijal. Osvobodil dona Fortunia od jeho církevních závazků a doporučil mu Dobroslavu za manželku. Část poselstva se vrátila do Aragónie spolu s některými z doprovodu sv. Metoděje, druhá část Aragónců odešla se sv. Metodějem, aby zařídili sňatek s „rodiči“ Eurosie a s ní samotnou. Když slyšeli, že v této záležitosti intervenoval sám papež, Bořivoj a Ludmila dali svůj souhlas. A ze zdvořilosti to oznámili Svatoplukovi, který v těch chvílích byl na severu Velké Moravy.
Potom se obě poselstva znovu potkala v Římě, kde odevzdala dopisy svých panovníků, a pak všichni společně odešli znovu na Velkou Moravu. Nesli dopisy papeže římského a krále aragónského spolu s dary pro vévodu a pro vznešenou princovu nevěstu. Také nesli dopisy a dary pro sv. Metoděje a Svatopluka. Byl už měsíc srpen a Aragónci spěchali. Trvali na rychlém odchodu, protože chtěli přijet do své země dříve, než bude nemožné přejít Pyreneje.
Svatopluk nebyl proti této svatbě, a ze severu Velké Moravy poslal nevěstě dary.
Jako každá dívka jejího věku byla Dobroslava plná touhy a nadějí, zmítaly jí pochybnosti, zvědavost i strach. Zaslíbila se muži, kterého ještě nikdy neviděla. Jaký je? Pouze z vyprávění jeho poslů věděla, že je čestný a udatný, že je následníkem královského trůnu v dalekém Španělsku a má-li se stát jeho manželkou, musí za ním podniknout dalekou a nebezpečnou cestu. Nebylo to lehké rozhodování, ale byl to sám papež a svatý biskup Metoděj, kdo ji jménem prince a ve jménu křesťanské víry k přijetí princovy ruky požádali. Dobroslava nakonec souhlasila stát se ženou Fortúna Garcése. Slavil se pak její sňatek uzavřený v zastoupení.
Ale Bůh s ní měl jiné plány. V měsíci září se vydali na cestu. Byl rok 880. Šli přes Passau (Pasov), Basel (Basilej) a v měsíci říjnu přišli k vodám řeky Aragón, která už není daleko od města Yebra na jižní straně Pyrenejí.“
Na podzim roku 880 očekával španělský princ Fortunio Garcèz Jimenéz svoji nevěstu. Byla jí sotva šestnáctiletá překrásná dívka, velkomoravská princezna Dobroslava.
Do města Yebra byl ke králi napřed poslán don Domingo s oznámením, že už přijela královská novomanželka. Ale posel (duchovního stavu) byl zajat maurskou bandou, která se tu potloukala, a ta ho zabila. Tlupě velel Aben Lupo - odpadlík, bandita, vrah a satanáš. Z dokumentů, které posel don Domingo vezl, se Aben Lupo dověděl o příjezdu Orosie, nevěsty dona Fortúna Garcése.
Touto tragickou smrtí vyslance dona Dominga ke králi aragónskému začalo utrpení Orosie a jejich blízkých. Orosiin královský průvod, který nevěděl co se stalo, čekal na návrat dona Dominga. Na celou výpravu přicházel neklid. Když to viděl hostinský, který už zažil drancování Maurů v blízkosti toho místa, poradil Orosii, aby i se svojí družinou utekla do jeskyní v hoře. A ona tak učinila. Ve spěchu opustila dům v údolí a utíkala směrem k hoře. Museli odejít nalehko, jen s malým nákladem a spřežením.
„Tehdy se bandita přiblížil k výpravě a sliby se snažil získat přízeň Orosiinu. Arab chtěl, aby se Orosia zřekla víry v Ježíše Krista, konvertovala k islámu, aby odmítla ruku dona Fortúna Garcése, a aby se stala jeho ženou. Ve snaze toho dosáhnout svůj útok na Orosiinu družinu oddaloval. Ale když viděl, že jeho sliby ani úskoky nic nezmůžou, dal příkaz k útoku.“
Podle breviáře útok začal tím, že jako první byli zlikvidováni obránci výpravy. Orosia a několik jejích nejbližších měli ještě čas utéci z místa na pahorcích a vylézt na vysoko položené planiny hory. „Ona a její přeživší doprovod trpěli velkou žízní na tomto místě útěku, které bylo loukou. Orosia prosila Boha a v momentě se na louce objevil pramen čisté vody. Tady se pak měl konat poslední zápas.
Aben Lupo osobně napadl obránce a vůdce Orosiina doprovodu, který se jmenoval Cornel (Cornelio). Ale Orosia, která byla po jeho boku, vztáhla ruku, aby ho ochránila. Rána, která měla zabít Cornela, jí usekla ruku v zápěstí. Po tomto vážném zranění, a vida zmařené naděje, sám Aben Lupo rozsekal tělo Cornelovo a rozzuřený, rozkázal jednomu ze svých satanových pomahačů, aby Orosii usekl z druhou ruku, a také její hlavu a nohy. Tímto způsobem, ve svých sotva 16 letech, si Orosia vysloužila palmu mučednickou spolu s ostatními z jejího doprovodu. To se stalo v říjnu roku 880.“ Dobroslava místo lásky našla v daleké cizině mučednickou smrt. V tom okamžiku vypuklo zuřivé krupobití, děsivý řev vod a ohlušujících hromů a velmi silných větrů. Maurové prchli v děsu.
Obr.4. sv. Orosia
Mezi těmi, kteří doprovázeli Orosii v jejích posledních chvílích, říká se, byl kromě vůdce Cornela také biskup Acisclo, zřejmě Cornelův bratr.
„Někdo z města Yebra upozornil dona Fortunia na to, co se může přihodit Orosii v horách něco zlého. Vydal se tedy na pomoc svojí manželce, ale přijel už pozdě. V těch nebezpečných chvílích nebyl čas na uspořádání čestného pohřbu pro Orosii a její doprovod. Don Fortunio nemyslel na nic jiného než na to, jak pronásledovat a dohonit Abena Lupo. Proto pohřbil pouze ostatky své královské nevěsty, a to na místě jejího umučení. Don Fortunio Garcés neodpočíval, bolest zatvrdila jeho srdce. Bez ustání pronásledoval Maury a vraha své milované Orosie."
Může se potvrdit, že Fortún Garcéz přes tragickou ztrátu milované Orosie pokračoval ve vládnutí dalších 20 roků. Podle záznamů se nikdy neoženil, žil svobodný z úcty k ženě, která měla být jeho manželkou a královnou, a která byla Bohem předurčena, aby zůstala pannou a stala se mučednicí, manželkou Kristovou, a proslulou patronkou těchto hor.
Nešťastný Fortunio pomstil smrt své nevěsty dokonale. Hnán vášnivou zlobou osvobodil od Maurů celé Španělsko a ochránil před muslimy západní Evropu. Obyvatelé přisuzovali vítězství nad Maury a Saracény pomoci umučené Dobroslavy, kterou navíc provázely zvěsti o tom, že ovládá deště, blesky a krupobití.
Don Fortún Garcéz, král Mnich, monarcha tak zkoušený a zklamaný, se dokonce dožil začátku 10. století. V roce 901 se měl nacházet v klášteře v Leiře (de Leire) a tam vzpomínat na svoje dávné církevní povolání. Atd.
NALEZENÍ RELIKVIÍ SV. OROSIE
„Od tragédie uběhly skoro dva roky. Jeden prostý pastýř, zvaný Guillén, pásl v těch místech svoje stádo. Neznal víc než Otčenáš a některá vyprávění. Také o Orosii znal jedno vyprávění: Že přišla se Sluncem přes Pyreneje, a že ze skály, někde blízko Yebry, nechala vytrysknout pramen čisté vody, vody Orosií posvěcené skrze pět pramenů její panenské krve."
„Jednoho dne Guillén utišil svoji žízeň z jednoho pramene a uslyšel krásný a okouzlující zpěv ptáčka. Náhle ptáček zmizel a pastýř uviděl něco jako bílé světlo, které vyzařoval keř, a slyšel něco jako andělský hlas, který mu řekl: «Guilléne, už je to dlouho, co sem nikdo nepřišel. Aragóňané zapomněli na Orosii, na tu, kterou Bůh chce oslavit. Vyzvedni její tělo, je pohřbeno pod touto trávou, a odnes je do údolí! Nechej hlavu v Yebře, její tělo vezmi do Jacy a umísti je na pravé straně oltáře pod svatostánkem!» Guillén uposlechnul, zabalil tělo do svého oděvu a odešel s ním do Yebry. Tady nechal faráři svatou hlavu a běžel do Jacy (ta se, podle breviáře, už znovu zalidnila). Ale zpráva, která oznamovala příjezd ostatků Svaté, běžela rychleji než pastýř. Říká se, že zvony na věžích začaly bít samy od sebe, že na loukách, po kterých prošel, se otvíraly květy mnoha rostlin, že suché studánky se naplnily vodou, že Guillén léčil nemocné vůní vycházející z ostatků Svaté. A v Jace pastýř položil tělo na oltář, vystoupil na kazatelnu a vyprávěl obyvatelům své příhody. Potom už neodešel z města. Biskup jej učinil kanovníkem a správcem ostatků Svaté. Dal se na studium, a když byl vysvěcen na kněze sepsal první historii (života a smrti) sv. Orosie.“
Obr.5. sv. Orosia
Ostatky krásné Moravanky princezny Dobroslavy s uťatou hlavou jsou uloženy v gotické katedrále ve městě Jaca. Její hlava je ve městě Yebra. Paradoxně je tak místo jejího posledního odpočinku jediným doloženým hrobem některého z příslušníků vládnoucí velkomoravské dynastie Mojmírovců.
Tato historie je zachycena ve středověkých breviářích v Jace, Huesce a Tarragoně, která je jasná a ověřená. Je cenná a má nevyčíslitelnou historickou hodnotu.
Papež Jan VIII., velký vyznavač sv. Orosie, zemřel nešťastně v prosinci 882, tedy 2 roky poté, co zemřela tato jím doporučená šlechtična. Zemřel přibližně v době, kdy byly vyzvednuty (a přeneseny) její ostatky. Z análů víme, že předtím než zemřel, poslal svůj dopis sv. Metodějovi. V tomto dopise povzbuzuje sv. Metoděje, aby pokračoval v těžkém apoštolátu mezi Slovany, a utěšuje ho v jeho bolestech, mezi kterými nechyběla ani ta, kterou oba cítili pro mučednictví sv. Orosie.
Také svatý misionář (sv. Metoděj) zemřel brzy (roku 885), pravděpodobně na moravském Velehradě.
KANONIZACE A KULT SV. OROSIE
Dobroslava byla prohlášena za svatou, a stala se patronkou vinařů a ochránkyní před nepřízní počasí. Svatořečení bylo uznáno v roce 1902 papežem Lvem XIII. a „Posvátná Kongregace Ritů“ v Římě platnost svatořečení Dobroslavy – Eurosie potvrdila. Za svatou je uznávána jak katolickou, tak i pravoslavnou církví. Dobroslava, byla jako první žena a Slovanka kanonizována jako sv. Orosia a je patronkou Jacy, jednoho ze starobylých španělských měst na úpatí skalního masivu Pyrenejí.
Známé texty ve středověkých modlitbách ukazují, že se při svatořečení v diecézi a v arcidiecézi v případě naší mladé Orosie brala v úvahu zjevná a srozumitelná historie jejího života, její prokazatelně pradávný slovanský původ, její vznešenost, svatební cesta do Aragónu a okolnosti jejího umučení. Také se přihlíželo k míněním lidu, vox populi. Tedy bralo se úvahu mínění křesťanského národa o zázracích učiněných na přímluvu Orosie. Vyhlášení svatosti se uskutečnilo během bohoslužby. Ustanovený k tomu prelát provedl tzv. Elevatio ossium, tedy pozvednul ostatky Svaté, a po nějaký čas je nechal zvednuté, aby si je všichni přítomní, a to jak duchovní, tak laici, mohli prohlédnout.
Svátek sv. Orosie připadá na 25. červen, tedy den jejího svatořečení. Stalo se tradicí Elevatio ossium sv. Orosie provádět každoročně na její oslavu. Tento zvyk má svůj španělský název: Ensena, Ensenar la Santa (Ukázání, Ukázání Svaté).
Jasná Koruna Aragónská je jedinou ve Španělsku, která měla za královnu Moravanku, pannu, mučednici a kanonizovanou svatou.
V Čechách upadlo její jméno v zapomnění, ale Španělé, Francouzi, Italové i jiné národy světa ji znají a každého 25. června ji zbožně uctívají ve svátek nazvaný „Fiesta Santa Orosia“.
Ale Moravané na svoji krásnou princeznu nezapomínají. Na Jižní Moravě uchovala památku na honosný průvod, odvážející mladičkou krasavici královského rodu, do daleké ciziny lidová tradice nazývaná Jízda králů, kdy mladičký král v dívčím kroji představuje ve skutečnosti mladou dívku královské krve. Bílá růže v jejich ústech je, podobně jako lilie, symbolem panenství.
My si můžeme svatou Dobroslavu – Orosii představit jako půvabnou, vzdělanou a milou dívku, jak ji znali naši předkové. Ale zachovala se o ní legenda, díky které víme, že než by se zpronevěřila své víře a zradila samu sebe, zemřela hrdinskou mučednickou smrtí. Její životní osud by byl v dnešní době příběhem zcela výjimečným.
Je smutné, že Češi, kteří rádi poučují jiné národy, jak mají žít, si neváží svých předků a vůbec už ne těch, kteří jsou pro celé národy vzorem ušlechtilosti, mravnosti, víry, ctnosti a vědění.
Pokorně se skloňme před památkou moravské princezny a aragonské královny sv. Dobroslavy – Orosie a 25. června si připomeňme posvátný den její kanonizace.
JUDr. Zdeněk Opatřil
* * *
Literatura:
•Aznárez (López), Juan Francisco: Historia de Santa Orosia, Reine, Virgen y Mártir, Patrona de Jaca y su Diócesis, Imprenta Raro, Jaca, D. L. HU 100, 1981, 56 s.
• Ramón de Huesca: Iglesias de Aragón, tomo VIII.
• Annales Fuldenses sive Annales regni Francorum orientalis (MGH SS rer. Germ. in usum scholarum 7), ed. F. Kurze, Hannoverae, 1891.
• Bílý, J. L.: Moravští panovníci v 6. až 13. století, Nitra, 1997, s. 203.
• Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, díl I., Kvasnička a Hampl, Praha 1939, s. 116.
• Francisco de Ruesta, manuscripto, 1780, 1.
• ANALES DE BARONIO, en los pontificados de Adriano II. y Juan VIII.
• Svoboda, Jan: Tajemná svatá Orosie, in: Přes propasti věků, Vyšehrad, 2004, s. 59-60.
• Podlaha, A.: Novější španělské spisky o sv. Orosii (Eurosii), domněním dceři knížete českého Bořivoje a sv. Ludmily, Časopis katolického duchovenstva, 58, 1917, s. 909-915.
• Český slovník bohovědný 3, Praha 1926, s. 919-920, heslo Eurosie.
• Bibliotheca Sanctorum 5, Roma, 1964, s. 240-241, heslo Eurosia (Filippo Caraffa).
• Martyrologium Romanum, Typis Vaticanis, 2001, s. 334.
• Jindřich František Bobák: Cesta princezny Orosie -- z Moravy na konec světa
• Ing. Jiří Kachlík, CSc.: Mučednice Orosie, čili Eurosie, Dobroslava
• Jan Galatík: Volba velkomoravské královny krásy.