Slovanský svět 08/2021

За чешским текстом следует текст на русском языке.

1 100 let od mučednické smrti Svaté Ludmily – první české kněžny,

«Matky české země», první české svaté a spolupatronky českých zemí

Svatá Ludmila (* cca 860 – † 15. září 921, hradiště Tetín), pocházela z kmene Pšovanů. Byla manželkou prvního historicky doloženého Přemyslovce, knížete Bořivoje I., matkou knížete Vratislava I., babičkou sv. Václava a chronologicky první českou svatou.

Svatá Ludmila – Římskokatolická farnost u kostela sv. Ludmily Praha-Vinohrady

Původ sv.Ludmily

Sv. Ludmila se narodila kolem r. 859, pravděpodobně na hradě Pšov v místech dnešního zámku v Mělníku, nad soutokem řek Labe a Vltavy. Její otec Slavibor byl knížetem malého kmene Pšovanů obývajících část úrodného Polabí. Tento kmen pocházel ze srbského Milska, tedy Horní Lužice. Srbský původ nevelkého kmene Pšovanů není vyloučen. Je historicky doloženo, že předchůdcem Slavibora na stolci Milčanského knížete byl Čestibor (lat.: Zistibor; * 9. století? – † 859), lužickosrbský kníže se sídlem na hradě u Zhořelce v roce 856. Čestibor nejenže byl vazalem franského krále Ludvíka Němce, ale k podrobení se slovanských kmenů Ludvíku Němcovi přesvědčoval a nutil vojvody a knížata jiných slovanských kmenů. Na tuto svoji horlivost doplatil tím, že byl r. 859 vlastními Srby zavražděn. Ochranou před germanizací Lužických Srbů měla být volba Slavibora, který byl m.j. spojencem Bořivoje, knížete Čechů.

Bitva u Vltavy r. 872

Ale spojenců proti Frankům bylo více. Jak vyplývá z Fuldských letopisů, v r. 872 se uskutečnila bitva slovanských knížat na neznámém místě u řeky Vltavy proti franckým vojskům vedeným mohučským arcibiskupem Liutbertem. Slovanské vojsko vedla knížata Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír a Mojslav. Možná i Bořivoj, jehož jméno bylo ve Fuldských análech dopsáno dodatečně.

O Svatoslavovi se nedochovaly zprávy, dokonce není jisté, zda střetnutí u Vltavy vůbec přežil.

Vitislav (lat.: Witizla nebo Utizla) (*9. století? - † 10. století?) byl český velmož, snad z rodu Slavníkovců žijící ke konci 9. století. Z historických pramenů vyplývá, že Vitislav musel být respektovanou a mocnou osobností. Jako jeden z mála prohranou bitvu přežil.

Heriman počeštěně Heřman (*9. století? – † 9. století?) byl patrně slovanský kníže, o kterém se zmiňují jedině Fuldské letopisy v souvislosti s jeho účastí ve „vltavské bitvě“. O jeho osudu se však neuvádí nic.

Spytimír (latinsky Spoitimar či Spoimar) (9. století – † 28. září 955) byl slovanský kníže kmene Zličanů. O jeho osudu se ve Fuldských letopisech rovněž neuvádí nic. Někteří pozdější historikové, jako např. Rudolf Turek připouštějí možnost, že Spytimír (Spoitimar) byl totožný s knížetem Strojmírem, který později, snad v roce 879 povstal proti knížeti Bořivojovi. Byl zavražděn zřejmě Vršovci spolu s ostatními bratry. Před útočníky se zachránili jeho bratři sv.Vojtěch, druhý biskup pražský, Libický kníže Soběslav a nevlastní bratr sv. Radim, první arcibiskup Hnězdenský.

Mojslav (lat.: Moyslan či Myslan; *9. století? – † 9. století?) byl slovanský kníže žijící v 9. století a pravděpodobně i otec svaté Dobroslavy. Je možné, že kníže Mojslav byl v této potyčce zraněn či dokonce zabit. Další písemné prameny vztahující se k Mojslavovi nejsou známy. Podle ruského slovníku historických slovanských jmen byl Mojslav nikoliv Čech, ale kníže Bílých Chorvatů, kteří tehdy sídlili v severovýchodních Čechách a na severní Moravě.

Je zřejmé, že otec sv. Ludmily kníže Slavibor se bitvy nezúčastnil, i když romanopisci připouštějí opak. Knížeti Slaviborovi bylo v době bitvy asi 40 roků. Je pravděpodobné, že mu kníže Mojslav před bitvou svěřil do péče svoji dceru Dobroslavu, která už v té době neměla matku. Takže kníže Slavibor měl odpovědnost nejen za svoji dceru Ludmilu, která také byla jednostranným sirotkem, ale i za Dobroslavu. Proto do bitvy odejet nemohl.

Bořivojův křest a christianizace Čech

Je důležité vědět, že slovanská knížata na území nynějších Čech ve 2. polovině 9. století nevyznávala křesťanství, jako na Velké Moravě. Křesťanství pronikalo na naše území velmi pomalu. Podle Fuldských letopisů, přijalo v roce 845 křest 14 slovanských knížat (z pozdějšího českého území), pravděpodobně však bez úspěchu. Tato knížata přijala křesťanství po přinucení a nikoliv z vlastní vůle a srdcem. Přijetí křesťanství neznamenalo pouze zřeknout se mnohobožství a přijmout víru v jednoho Všemohoucího Boha. Ani záměnu pohanských symbolů za symboly křesťanské. Křesťanství v té době znamenalo revoluční změnu veřejného i soukromého života, změnu poměrů státních, správních, hospodářských i sociálních. Předpokládalo zřeknout se dosavadního životního stylu, tradic, obyčejů a zvyklostí. Stávající způsob života byl nastupujícím křesťanstvím označen za hříšný, potupný a barbarský. Všichni víme, že myšlení lidí má, a tak tomu bylo i v dávné minulosti, konzervativní charakter. Změnit jej nemohla církev sama. K tomu potřebovala spojence. Bylo zapotřebí mnohdy násilných zásahů ze strany vladařů. Přijetí křesťanství u nás nebylo pouze dílem zbožných věrozvěstů, vyprávějících o zázračné dobrotě Boha, ale daleko více dílem knížat a vladařů, kteří pochopili výhody křesťanství a křesťanského způsobu života a vnutili je svým poddaným. První skutečný krok k christianizaci Čech učinili až Bořivoj a jeho manželka Ludmila. Protože Bořivoj zemřel velmi mlád, je české křesťanství více spojováno s Ludmilou, která o jeho prosazení vedla ještě po smrti Bořivojově dlouhý zápas.

Příběh Bořivojova křtu je zmíněn nejen v Kristiánově legendě¹⁾ , ale i v Kosmově kronice české²⁾. Podle Kristiána měl být Bořivoj v rozmezí let 869-872 pozván na dvůr velkomoravského knížete Svatopluka. (Pozn.: zde se Kristián spletl. Správně 869-870. V letech 871 až 875 Metoděj na Moravě nebyl. Byl uvězněn v benediktinském klášteře v Ellwangenu ve Švábsku v otevřené jámě uzavřené pouze mřížemi.) Zde proběhla hostina, jako pohan musel prý Bořivoj sedět na zemi. Lítost projevil arcibiskup Metoděj, jenž se ho optal, zda on muž, tak významného postavení se nestydí, že sedí na zemi s pasáky sviní. Výsledkem bylo rozhodnutí Bořivoje dát se pokřtít. Křest provedl sám arcibiskup Metoděj na Velehradě, kmotrem Bořivoje se stal pravděpodobně Velkomoravský král Svatopluk I. Veliký. Poté Svatopluk a Metoděj Bořivoje bohatě obdarovali – mimo jiné mu dali kněze Pavla Kaicha, zřejmě proto, aby nově pokřtěný kníže mohl vykonávat své křesťanské povinnosti. Přijetí křtu knížetem Bořivojem je třeba vnímat jako pokřtění všech jeho poddaných. . (Tato historka není příliš věrohodná, i když zákaz společného jídla pohanů s křesťany představoval běžnou praxi v Korutanech a Panonii.)

Křest byl pro Čechy velmi důležitý, jelikož právě od roku 845, kdy přijalo křest 14 českých knížat, patřily kmeny žijící na nynějším českém území do západní sféry vlivu. Právě Bořivojův křest potvrdil sounáležitost mladého českého knížectví k mohutné Velkomoravské říši a obrat k Východnímu křesťanství.

Svatba Ludmily s Bořivojem

Kolem r. 875 se tehdy asi 22letý kníže Čechů Bořivoj I., oženil s mladičkou, čtrnáctiletou Ludmilou, dcerou a dědičkou pšovského knížete Slavibora, vlastníka rozlehlých území a slavného hradu Pšov, který je tam, kde se dnes nachází město Mělník. Pro své dobré vlastnosti a pro majetky své manželky se Bořivoj stal nejmocnějším knížetem, něco jako králem Čechů. Přesto však byl závislý na politice svých mocných sousedů Rostislava a Svatopluka, kteří v uvedeném pořadí vládli na Velké Moravě. Sňatek Ludmily s Přemyslovcem Bořivojem dosvědčuje, že oba rody navázaly pevné kontakty.

Některé prameny uvádějí, že svatba se konala dříve. Pokud tomu tak bylo, konala se na území obývaném Čechy nebo Pšovany, tedy podle pohanského ritu. Mohlo to být nejpozději v r. 874, kdy Ludmile bylo 14 let. Ale je zcela nepochybné, že došlo k opakovanému sňatku po návratu arcibiskupa Metoděje na Moravu v r. 875. Křesťanský obřad proběhl s největší pravděpodobností na Velehradě.

Bořivoj a Ludmila si už k roku 875 zřídili svůj dvůr a příbytek ve známém hradě Levý Hradec (nyní Roztoky u Prahy). V jeho nitru Bořivoj vystavěl malý kostel, který byl zasvěcen sv. Klimentovi³) . „Toto byl první kostel v Čechách“ říká Legenda, a dodává: „Toto byl kostel, který sloužil jako křestní kaple jeho manželky Ludmily ...“.

Pozdější badatelé se zabývali osudem mladičké Dobroslavy, sirotka po knížeti Mojslavovi a jeho manželce. Zatímco Svantožizňa, údajná starší dcera Mojslavova se stala manželkou mocného Svatopluka, druhou dceru Dobroslavu, která v r. 872 byla svěřena pod ochranu knížete Milčanského a Pšovského Slavibora, otce Ludmily, „vyženil“ kníže Čechů Bořivoj. Věkový rozdíl obou dívek nebyl velký a ony k sobě přilnuly jako sestry. Takže Dobroslava se stala adoptivní dcerou knížete Bořivoje a jeho manželky Ludmily. A tak obě spolu žily a dospívaly na Levém Hradci, kde byly vzdělávány kaplanem Pavlem Kaichem.

Křest Ludmily a Dobroslavy

Pokřtěny byly pravděpodobně v roce 877 na Levém Hradci, kdy Ludmile bylo 17 roků a Dobroslavě 13 roků. V některých legendách se uvádí, že Ludmila byla pokřtěna společně s Bořivojem a dokonce existují i obrazy tento křest znázorňující. To se nezdá být věrohodné. Bořivoj musel být pokřtěn dříve, neboť už před uzavřením sňatku s Ludmilou začal budovat jejich společný příbytek hrad Levý Hradec i s kostelem sv. Klimenta. Přitom už v té době s ním při jeho dvoře působil učedník Metodějův kaplan Pavel Kaich. V historických pramenech se uvádí, že Ludmila byla pokřtěna arcibiskupem Metodějem, ale Kristián uvádí, že byla pokřtěna na Levém Hradci. Potom tedy Pavlem Kalichem. Je pravděpodobné, že historka o pokřtění Ludmily přímo arcibiskupem Metodějem vznikla v pozdějších letech, aby byla zvýrazněna vážnost jejího křtu.

Svatá Ludmila se stala typickou představitelkou první etapy christianizace Čech. Podle legendy byla zprvu pohankou, která v dětství přinášela oběti pohanským bohům a pak se stala vzorem křesťanských ctností. Kněžna Ludmila přilnula k nové víře s celou vroucností mladé duše, s celou silou a oddaností, a s vědomím pohanstvím pokořovaného ženství. Ludmila, stejně jako Bořivoj chápala politický význam nové víry, která zabezpečovala budoucnost nadvlády Přemyslovců nad ostatními knížaty slovanských kmenů. Křesťanství znamenalo i vysvobození ženy z pohanského područí a svým principem monogamie ji společensky postavilo po bok muže.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že kněží na dvoře Bořivoje a Ludmily byli výhradně slovanští, mezi nimiž měl vedoucí postavení arcipresbyter Pavel Kaich. Byli to kněží, kteří přišli společně s Metodějem a ve druhé vlně i kněží, kteří po smrti Metodějově uprchli z Moravy před Svatoplukovým pronásledováním, které oprávněně považovali za zpronevěru krále Svatopluka. To později bylo důvodem odtržení Českého knížectví od Velké Moravy.

Rodinný život Ludmily

Manželství Bořivoje I. a Ludmily bylo požehnáno třemi syny a třemi dcerami – nejsou započítáni případní potomci, kteří zemřeli v kojeneckém věku a které prameny neuvádějí. Známá jsou pouze jména dvou synů Spytihněva (*875–† 915) a Vratislava cca (*888–† 921), oba později postupně dosedli na knížecí stolec.

Nejprve po smrti otce vládl nejstarší syn Spytihněv I. a po něm mladší Vratislav I. Ten byl ženatý s Drahomírou, pocházející ze slovanského kmene Stodoranů.

Syn Vratislava a Drahomíry Václav byl svěřen do výchovy babičce. Ludmila ovlivnila nejen výchovu Václava, ale také dbala o jeho vzdělání. Nesváry mezi kněžnou vdovou Ludmilou a její snachou kněžnou vdovou Drahomírou, pramenící z křesťanské výchovy a dalšího ovlivňování mladého Václava, ale i z důvodů politických, vyústily v rozhodnutí Drahomíry svou tchýni Ludmilu nechat zavraždit.

Státnická role Ludmily

První historická role kněžny Ludmily nastala po smrti jejího manžela, pak v době vlády jejich synů, a hlavně po jejich smrti.

Ludmila vládla jako regentka a usměrňovala vývoj synů Spytihněva I. a Vratislava I. a po něm i vnuka Václava (sv. Václava). Po smrti Vratislavově se stala regentkou jeho vdova, kněžna Drahomíra z rodu Stodoranů. Ludmila se však snažila ovlivňovat Václavovu výchovu i nadále. To byl ale jeden z důvodů vzniku rozporů mezi tchýní, tedy Ludmilou a snachou Drahomírou. Situace byla mnohem složitější, Ludmila hájila právo Václava na knížecí trůn jako prvorozeného, zatímco Drahomíra prosazovala svého druhého syna Boleslava, který se zřejmě narodil už „v purpuru“, tedy až r. 915, kdy byl Vratislav knížetem.

Kromě toho Ludmila prosazovala orientaci na bavorského krále Arnulfa, zatímco Drahomíra uznání tohoto politického posunu tvrdě odmítala. Ludmila byla v tomto případě zřejmě ovlivněna svými rádci v čele arcipresbyterem Pavlem Kaichem, který pocházel z biskupského kláštera sv. Jirmana v Bavorském Řezně. Kněžna Ludmila si dobře uvědomovala, že česká země nemůže sama odolat nájezdům divokých kočovných kmenů a tak jistě díky velikým diplomatickým schopnostem kněžny Ludmily se podařilo uzavřít spojenectví s bavorským králem Arnulfem. Dlouholetý nepřítel moravských Slovanů se tak stal spojencem Čechů. A nejen to. Kněžna Ludmila vyjednala u bavorského episkopátu toleranci slovanského jazyka při bohoslužbách a dalších zvyklostí moravského církevního obřadu.

Drahomíra zřejmě byla pokřtěna před uzavřením manželství s Vratislavem, ale víra jí nepronikla tak hluboko do srdce, jako Ludmile. K tomu se přidali i někteří velmožové, kteří nepotřebovali jen „modlící se panovníky“, ale především rytíře a bojovníky. Bylo by chybou domnívat se, že Ludmila opomíjela rytířskou výchovu vnuků. Jen ji zařadila na druhé místo. Při zkoumání kosterních ostatků sv.Václava byly nalezeny stopy starších zranění, která utrpěl v bojových střetnutích. To dokazuje, že svatý Václav byl skutečným rytířem. Ostatně své bojové umění prokázal naposledy krátce před svojí smrtí, když neozbrojený šel do kostela a svému bratru Boleslavovi, který jej přepadl, dokázal vytrhnout meč z ruky a povalit jej na zem.

Drahomíra spíše podporovala pohanskou orientaci státu než její vazalský vztah k Bavorům. A problém, čili předpoklad pro vznik konfliktu byl na světě.

Ústraní a mučednická smrt

Autorita kněžny Ludmily byl tak vysoká, že čeští velmožové po smrti Vratislava rozhodli o odnětí jeho synů matce Drahomíře a jejich předání do výchovy babičce kněžně Ludmile. Chlapcům bylo pravděpodobně třináct (Václav) a sedm let (Boleslav). Ludmila nechala své vnuky vzdělávat v písmu slovanském a ve slovanském křesťanství. Zemští velmožové tehdy rozhodli svěřit Drahomíře regentství v zemi, což vneslo mezi obě ženy neshody. A právě to byl začátek budoucího konfliktu mezi oběma autoritativními kněžnami.

Spor obou kněžen nakonec vedl k velké neúctě k sobě a odchodu Ludmily na její vdovský hrad Tetín.

Tak došlo roku 920 v Čechách asi po čtyřletém vladaření kněžny Ludmily k převratu, v němž se Drahomíra zmocnila vlády i svých dětí.

Kněžna Drahomíra vyřešila nakonec spor s tchýní vraždou, k níž došlo v noci z 15. na 16. září 921. Rozkazem k vykonání vraždy pověřila podle Kristiána dva členy své družiny Tunu a Gomona. Byli to cizinci, nejspíše Vikingové, kteří do Čech přišli z Kyjeva. Takové bojovníky najímala všechna knížata do družin obzvláště ráda, pro jejich bojovnost, tvrdost a necitelnost.

Ludmila podle legendy byla uškrcena jejím vlastním závojem, či šálou, která se později stala symbolem svaté Ludmily (jinde se píše, že provazem). Ludmila prosila své vrahy ať ji utnou hlavu, neboť jen tak, po prolití krve se mohla stát mučednicí, světicí a vstoupit jako svatá do ráje, jak píše její pravnuk kronikář Kristián. Vrahové, patrně byli instruováni, proto dbali na to, aby její krev prolita nebyla. Ale k symbolickému a pro církev významnému „prolití krve“ přece jen došlo. Po zardoušení tělo Ludmily upadlo na podlahu a došlo k jejímu zranění na hlavě, přičemž několik kapek její krve potřísnilo kámen, na němž Ludmila klekávala při svých modlitbách.

Po její vraždě uprchl i Bořivojovi a Ludmile věrný kněz Pavel Kaich, a tak zbožná, první historicky známá česká kněžna Ludmila neměla ani církevní pohřeb. Služebnictvo zahrabalo její tělo u hradební zdi. Nad místem vraždy dala Drahomíra z původního obytného domu zřídit chrám sv. Michala (dnes sv. Jana Nepomuckého), podle legend proto, aby zázraky, které se po její smrti na místě skonu děly, nebyly přičítány Ludmile, ale světci kterému byl chrám zasvěcen.

Tento nový převrat v Čechách znamenal vyhlazení přívrženců Ludmily a pronásledování jejího kněžstva. Zápas mezi starou pohanskou a novou křesťanskou kulturou pokračoval mezi bratry Václavem, stoupencem orientace své babičky Ludmily a Boleslavem, stoupencem kurzu své matky Drahomíry. Tento zápas vyvrcholil 28. září 935 druhou vraždou, kdy svatý Václav byl zabit Boleslavovými družiníky.

Úcta ke svaté Ludmile

Brzy po svém nástupu na knížecí trůn dal sv. Václav vyhnat matku z Prahy (snad na Budeč) a dne 10. listopadu 924 nechal za účasti světícího biskupa Michala převézt ostatky své babičky do chrámu sv. Jiří na Hradě pražském, založeném jeho otcem Vratislavem I., kde má sv. Ludmila až dodnes svoji hrobku. U chrámu pak založili Boleslav II. a ctihodná Mlada první český klášter vůbec a uvedli do něj benediktinky, které pečovaly o šíření kultu první české světice. Písemně je však tato úcta doložena až od konce 11. století.

Za Karla IV. byl nad jejím hrobem vytvořen náhrobek vysoké umělecké hodnoty. Když byla v roce 1981 otevřena její hrobka, byla mezi kostmi nalezena i bílá hedvábná látka s vetkaným geometrickým vzorem – nepochybně závoj, kterým si vdané ženy zavíjely hlavu.

Veškeré dochované písemnosti popisují kněžnu Ludmilu jako laskavou, milosrdnou a horlivě zbožnou ženu. Sv. Ludmila, česká prvomučednice, se stala nejen patronkou vinařů, babiček, matek a křesťanských vychovatelů, ale především českou spolupatronkou (pozn.: společně s jejím vnukem sv.Václavem), často nazývanou „Matka české země“.

Smrtí kněžny Ludmily skončil její pozemský život. Ale brzy potom se probouzí k novému životu světice a mučednice, opředená básnickým kouzlem legend. Který obraz života svaté Ludmily má pro nás větší význam? Ten, který skutečně žila, nebo ten, v němž se nám odráží po staletí v mýtu její svatosti? I když připustíme, že legendy se často vzdalují skutečnosti, přesto se v nich zrcadlí nejen ušlechtilá duše sv. Ludmily, ale i duše českého národa 10. a 11.století.

V pojednáních již z 11. století se velebí její vdovství: „… po smrtí vznešeného muže svého Bořivoje, země české prvého křesťanského vévody, služebnice Kristova, blažená Ludmila až do konce života svého v cudné čistotě dny své trávíc, tělo své bděním, posty a rozmanitým trýzněním vždy očisťovala a uváděla do poddanství ducha.“ Její ctnost a čistota je těžce vykoupeným vítězstvím křesťanského ideálu nad hříšnými lidskými sklony.

Na úctě ke sv. Ludmile můžeme sledovat, jak se kněžna Ludmila z křesťanské mučednice stává národní svatou a vznešeným symbolem, který je záštitou českého národa u nebeského trůnu.

V nejtěžších okamžicích života české společnosti se v lidech probouzí národní vědomí prosycené mocnými záchvěvy „svatého nacionalismu“, který v českých světcích nachází symboly záchrany svého národního bytí.

Z tohoto pohledu je opravdu těžké rozhodnout, zda pro život českého národa měla větší význam kněžna Ludmila a nebo jej má svatá Ludmila.

Svatořečení sv. Ludmily

K jejímu svatořečení došlo velmi brzy, ještě za života jejího vnuka knížete sv.Václava. Ke svatořečení v té době stačilo rozhodnutí knížete za svolení biskupa, přičemž se přihlíželo k názoru, či mínění lidu (lat.: vox populi).

Ke svatosti kněžny Ludmily patří některé zázraky, které se děly na Tetíně. Z jejího hrobu vycházela líbezná vůně a za noci po sedmkrát bylo vidět, jak sestupují na její hrob ohnivé pochodně, naznačující jas víry, jíž za živa zářila. Mimo to nemocní u jejího hrobu nabývali opět zdraví, slepí zraku a chromí chůze. Vrahové blahoslavené Ludmily byli rozličným způsobem brzy zahubeni, takže z jejich příbuzenstva nikdo nezůstal na živu.

Když došlo po třech letech od její smrti, dne 10. listopadu 924 k otevření hrobu za účelem převezení jejích ostatků do Prahy k uložení na důstojné místo v chrámu sv. Jiří na Pražském hradě, její tělo i roucho bylo neporušené, což je v církvi považováno za důležitý důkaz svatosti zemřelé osoby. Všechny tyto skutečnosti přivedly jejího vnuka, knížete sv.Václava k rozhodnutí svoji milovanou babičku svatořečit a uložil kněžím sepsat na slovanském jazyce „Legendu o svatém životě a mučednické smrti sv.Ludmily“.

Její kanonizace byla oficiálně uznána v letech 1143-1144, kdy dlel v Praze papežský legát Quido kardinál di Castello. Za biskupa Daniela I. se dostaly části jejích ostatků do několika oltářů pražské diecéze a biskup Daniel II. ji dal ve svém rukopisu „De civitate Dei“ vymalovat mezi čestné patrony.

Zvěčněná památka o sv. Ludmile

V písemnictví

Legenda o svatém životě a mučednické smrti sv. Ludmily. Sepsal ji z podnětu knížete sv.Václava neznámý slovanský kněz slovanským jazykem. Tato legenda je nejstarším českým literárním dílem.

Legenda „Utrpení Ludmily Mučednice“ - Fuit in Provincia Bohemorum (10.-12. stol.)

Kristiánova legenda (Legenda Christiani. Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius.)

Legenda „Když vzrůstala víra křesťanská“ Crescente fide Passio s. Venceszlai incipiens verbis Crescente fide christiana.

Gumpoldova legenda - Jeden z nejstarších rukopisů legendy je dochován v otonském iluminovaném tzv. Kodexu Wolfenbüttelském vytvořeném před rokem 1006 na objednávku manželky knížete Boleslava II., kněžny Emmy⁴⁾. V tomto kodexu jsou obsažena nejstarší dochovaná vyobrazení svatého Václava včetně scény jeho zavraždění ve Staré Boleslavi.

Homilie o svaté Ludmile z konce 11. století, hájící úctu ke svaté Ludmile. Homilie byla v našich krajích velmi rozšířena. Přispěl k tomu nepochybně její vlastenecký ráz, který vedl k posílení národního vědomí a cítění. Nejstarší rukopisy jsou z druhé poloviny XIII. století, jiné ze století XIV. a XV. Tiskem byla po prvé vydána zásluhou Josefa Dobrovského ⁵⁾ .

Ve výtvarném umění

Sv. Ludmila je zobrazována v dlouhém šatu s hlavou pokrytou závojem, případně knížecí čapkou. Jejím hlavním atributem je stočený závoj nebo šál kolem krku. Často bývá zobrazována spolu s malým sv. Václavem, kterého vyučuje. Její památka se slaví 16. září a místem jejího posledního odpočinku je bazilika sv. Jiří na Hradčanech.

- Iluminované rukopisy: Zlomek Dalimilovy kroniky, Velislavova bible

- Relikviářová busta svaté Ludmily (na lebku světice) ze zlaceného stříbra, součást

Svatovítského pokladu

- Relikviářová paže sv. Ludmily

- Schodištní cyklus (nástěnná malba) na hradě Karlštejně

- Deska Mistra Theodorika s malbou a relikvií v rámu, Kaple Sv. Ostatků na hradě

Karlštejně

- Kamenná tumba sv. Ludmily s reliéfem ležící světice - v bazilice svatého Jiří na

Pražském hradě

- Veraikon svatovítský - mezi světci malovanými na rámu - součást Svatovítského

pokladu

- Gotický deskový oltářní obraz z Dubečka - mezi světci stojící sv. Ludmila - v Národní

galerii v Praze

- Barokní socha sv. Ludmily, zlacená dřevořezba, František Preiss, 1699, hlavní loď

katedrály sv. Víta v Praze

- Svatý Václav a svatá Ludmila při mši, olejomalba Františka Tkadlíka - v Národní

galerii v Praze

- Svatá Ludmila, pomocnice chudých - olejomalba Josefa Vojtěcha Hellicha

- chrám sv. Ludmily v Praze na Královských Vinohradech

- Zavraždění sv. Ludmily, mramorová socha od Emanuela Maxe, v kapli sv. Ludmily,

katedrála sv. Víta v Praze

- Socha stojící sv. Ludmily, součást pomníku svatého Václava v Praze na Václavském

náměstí - J. V. Myslbek

- Socha stojící sv. Ludmily, u chrámu sv. Nikolaje v centru Moskvy, je dílem českého

sochaře Michala Moravce a darem České republiky moskevským věřícím z

26.9.2012 u příležitosti 1091. výročí její mučednické smrti, jako projev přátelství.

V hudbě

Svatá Ludmila - oratorní dílo Antonína Dvořáka

Pramáti Ludmila - kantáta z cyklu České nebe Jana Zástěry na text Marie Dolistové

Poselství národu Země české

«Ó země česká, kdyby sis uvědomila, jak drahocenným darem jsi byla obmyšlena, jak jasného světla paprsky jsi ozařována, jak mocnou zastánkyni a přímluvkyni máš na nebesích, tu plesala bys radostí! Ó, šťastná ty země pod záštitou tak mocné patronky! Kolik je krajin a národů, kterým se nedostalo tak blažené ochrany! A kdyby ji měly, jistě radostí by nad ní plesaly!» Čl. 9 Homilie o svaté Ludmile - 11. století

-----------

Vysvětlivky:

Kristiánova legenda je zkrácený název spisu: Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily, latinsky: Vita et passio sancti Venceslai et sancte Ludmile ave eius, z 10. století. Některými badateli je připisováno autorství tohoto spisu Strachkvasovi (Ztrahquaz) nebo-li Kristiánovi († 996), který byl český duchovní, nejmladší syn knížete Boleslava I. Ukrutného a jeho manželky Biagoty, tedy pravnuk sv. Ludmily a synovec sv. Václava. O pravosti této legendy se vedou mnohaleté spory. Pokud je spis pravý, jedná se o nejstarší ucelený náčrt českých dějin, ve kterém počátky českého křesťanství autor líčí jako pokračování velkomoravské cyrilometodějské tradice.
Kosmova kronika česká (lat. orig. Chronica Boemorum, v přesném překladu Kronika Čechů) je nejstarší česká kronika, tj. kronika týkající se dějin Čechů. Původní text byl napsán latinsky a jeho autorem byl Kosmas, děkan pražské svatovítské kapituly, který kroniku sepsal pravděpodobně v letech 1119 až 1125. Kronika stojí na úplném počátku české historiografie a je obecně považována za jedno z nejvýznamnějších literárních děl, které v českých zemích ve středověku vzniklo. Zároveň je to jeden z nejdůležitějších historických pramenů pro poznání českého raného středověku.
Svatý Kliment I. Římský je v tradici katolické církve považován za čtvrtého římského biskupa, a tedy čtvrtého papeže. Jeho pontifikát se datuje do let 88/92 – 97/101. Ostatky svatého Klimenta nalezli na Krymu svatí Cyril a Metoděj, a je proto spojen s počátky křesťanství na Velké Moravě i v Čechách. Přivezli je do Čech do chrámu sv. Klimenta na Levém Hradci, vybudovaném knížetem Bořivojem. Odtud je převezli do Říma. Jeho ostatky sehrály významnou roli při uznání staroslovanštiny jako liturgického jazyka vedle latiny a řečtiny papežem Hadriánem II. Ostatky sv. Klimenta I. jsou uloženy v Bazilice svatého Klimenta v Římě, asi 300 metrů východně od Kolosea, kde je pohřben i sv. Cyril.
Kněžna Emma (* asi 948 — † asi 2. listopadu 1006) byla třetí manželkou českého knížete Boleslava II. s nímž měla syna Oldřicha. Její původ není zcela zřejmý a klade se do Burgundska, Anglie nebo Franské říše. Na známých mincích z Mělníka je titulována jako Emma Regina – tj. Emma královna. Proto v posledních cca 20 letech se historici, ale i numismatici přiklánějí definitivně k názoru, že Emma Regina je totožná se západofranskou královnou-vdovou Emmou Italskou (Franskou). Princezna Emma byla dcerou krále Lothara II. Italského a svaté Adély Burgundské (Adeleida/Adelheid), princezny burgundské a královny italské, ve 2. manželství římské císařovny, královny německé a italské. Podle kronikáře Kosmase Emma byla v Čechách vysoce ctěna a vážena. Emma si oblíbila kult přemyslovského světce sv. Václava. Stala se jeho zbožnou šiřitelkou, o čemž svědčí i Wolfenbüttelský kodex – spojený s jejím jménem. V Čechách dostala od manžela Boleslava II. k zaopatření mj. přemyslovské hradiště s hradem Mělník a taktéž mincovní právo ražby vlastních denárů s královským titulem Emma Regina (čili královna a nikoliv kněžna). Denáry jsou podobné těm, které ve Francii razila právě Emma Italská a jež byly poprvé nalezeny v roce 1963. A poněvadž vysoký titul královny směla přirozeně používat pouze panující či ovdovělá královna, svědčí i tato skutečnost o jejím původním postavení královny. Pohřbena je zřejmě na Pražském hradě.
Josef Dobrovský (* 17. srpna 1753 - † 6. ledna 1829) - český filolog, lingvista, literární kritik, folklorista, historik a pedagog, jedna z nejdůležitějších osobností českého národního obrození. Považuje se za zakladatele slovanské lingvistiky jakovědy. Během svého života byl nazýván „otcem“, „patriarchou“ slavistiky. Zásadním způsobem přispěl ke studiu staroslověnštiny a ke kodifikaci českého spisovného jazyka.

* * *

110 лет от мученичекой смерти Святой Людмилы - первой чешской княгини,

«матери чешских земель», первой чешской святой и покровительницы чешских земель

_____________________________________

Святая Людмила (* ок. 860 г. - † 15 сентября 921 г., городище Тетин) происходила из племени пшован. Она была женой первого подтвержденного историческими документами чешского князя Борживоя I Пршемысла, матерью князя Вратислава I, бабушкой св. Вацлава (Вячеслава) и первой в истории канонизированной женщиной, славянкой и чешкой.

Происхождение св. Людмилы

Людмила родилась около 859 года, вероятно, в Пшовском замке, находящемся на месте нынешнего замка в г. Мельник, над слиянием рек Эльбы и Влтавы. Ее отец Славибор был князем небольшого племени пшован, жившего на плодородных землях по берегам Эльбы. Это племя происходило из сербского Мильска, т. е. Верхней Лужицы. Не исключено сербское происхождение пшован. Исторически доказано, что предшественником Славибора на троне князя Милчанского был Честибор (лат.: Zistibor; * 9 век? - † 859), лужицко-сербский князь, живший в замке близ Гёрлица в 856 году. Честибор был не только вассалом франкского короля Людовика Немца, но он убеждал и даже принуждал князей других славянских племен подчиниться Людовику Немцу. Он заплатил за это рвение, будучи убитым в 859 году его же сербами. Защитой от германизации лужицких сербов должно было стать избрание Славибора, который был союзником Борживоя, князя чехов.

Битва у Влтавы ( 872 год)

Против франков объединились многие. Согласно Фульдским летописям, в 872 году в неизвестном месте у реки Влтавы произошла битва славянских князей против франкских войск во главе с архиепископом Майнца Лютбертом. Славянское войско возглавляли князья Святослав, Витислав, Герима, Спитимир и Мойслав. Возможно, даже Борживой, имя которого было внесено в Фульдские летописи дополнительно.

Сообщений о Святославе нет, даже неизвестно, выжил ли он в бою на Влтаве.

Витислав (лат. Witizla или Utizla; * 9 век? - † 10 век?) - чешский дворянин, возможно, из семьи Славниковцев, жил в конце 9 века. Исторические источники свидетельствуют о том, что Витислав, вероятно был уважаемой и влиятельной личностью. Он был одним из немногих, кто выжил, несмотря на проигранное сражение.

Герима (чеш. Heřman; * 9 век? - † 9 век?) - славянский князь, упомянутый только в Фульдских летописях в связи с его участием во Влтавской битве. Однако о его судьбе ничего больше не известно.

Спитимир (лат. Spoitimar или Spoimar; * 9 век - † 955). Был славянским князем Зличан из семьи Славниковцев. В Фульдских летописях также ничего не говорится о его судьбе. Некоторые более поздние историки, такие, как Рудольф Турек, допускают возможность того, что Спитимир – это одно и то же лицо, что и князь Строймир, который позже, возможно, в 879 году, восстал против князя Борживоя. Он погиб, вероятно, от рук вршовцев вместе с тремя братьями. От нападавших удалось спастись его брату Адальберту (св. Войтеху), второму епископу Пражскому, Либицкому князю Собеславу и их сводному брату св. Радиму, первому архиепископу Гнезденскому.

Мойслав (лат.: Moyslan или Myslan; * 9 век? - † 9 век?) - славянский князь, живший в 9 веке и, вероятно, отец Доброславы. Не исключено, что князь Мойслав был ранен или даже убит в этой битве. Другие письменные источники, относящиеся к Мойславу, неизвестны. Согласно русскому словарю исторических славянских имен, Мойслав был не чехом, а князем белых хорватов, которые тогда жили в северо-восточной Чехии и северной Моравии.

Очевидно, отец Людмилы князь Славибор в битве не участвовал, хотя авторы исторических романов утверждают обратное. Князю Славибору на момент сражения было около сорока лет. Вероятно, князь Мойслав перед битвой передал ему на попечение свою дочь Доброславу, у которой в то время уже не было матери. Так что князь Славибор отвечал не только за свою дочь Людмилу, которая тоже была наполовину сиротой, но и за Доброславу. Следовательно, он не мог участвовать в сражении.

Крещение Борживоя и христианизация Богемии

Важно знать, что славянские князья на территории современной Чехии во второй половине 9 века не исповедовали христианство, как в Великой Моравии. Христианство проникало на территорию Богемии очень медленно. Согласно Фульдским летописям, в 845 году 14 славянских князей с территории более поздней Чехии были крещены, но, вероятно, без особого значения. Эти князья приняли христианство скорее всего по принуждению, а не по собственной воле. Принятие христианства не означало только отказ от политеизма и принятия веры в единого Всемогущего Бога, замену языческих символов символами христианскими. В то время христианство ознаменовало революционные изменения в общественной и частной жизни, изменение государственных, административных, экономических и социальных условий. Оно предполагало отказ от существующего образа жизни, традиций и обычаев. Наступаюшее христианство назвало тогдашний образ жизни греховным, унизительным и варварским. Все мы знаем, что мышление людей имеет и имело и в далеком прошлом консервативный характер. Только одна церковь не могла это все изменить. Для этого ей нужен был союзник. Часто требовалось насильственное вмешательство правителей в эти процессы. Принятие христианства в Чехии в те времена было делом не только благочестивых проповедников, рассказывающих о чудесной доброте Бога, но, в большей степени, делом князей и правителей, которые поняли преимущества христианства и христианского образа жизни и заставляли верить своих подданных. Борживой и его жена Людмила сделали первый реальный шаг к христианизации Богемии. Поскольку Борживой умер очень молодым, чешское христианство больше ассоциируется с Людмилой, которая вела длительную борьбу за его продвижение многие годы после смерти Борживоя.

История крещения Борживоя упоминается не только в легенде Кристиана¹⁾, но и в чешской хронике Козьмы²⁾. По словам Кристиана, Борживой был приглашен ко двору короля Великой Моравии Святополка I Великого в 869-872 годах. (Примечание: здесь Кристиан ошибся. Верно 869-870. С 871 по 875 г. Мефодия в Моравии не было. Он был арестован и находился в бенедиктинском монастыре в Эльвангене, Швабия, в открытой яме, закрытой только решеткой.) Здесь был устроен пир, тогда еще язычник Борживой, судя по всему, должен был сидеть на земле. Архиепископ Мефодий выразил сожаление и спросил у Борживоя, не стыдно ли ему, такому знатному человеку, сидеть на земле. В результате Борживой принял решение креститься. (Эта история не очень правдоподобна, хотя запрет язычникам седеть за одним столом с христианами был обычной практикой в Каринтии и Паннонии.)

Крещение совершил сам архиепископ Мефодий в Велеграде, крестным отцом Борживоя, вероятно, был моравский король Святополк I Великий. Затем Святополк и Мефодий щедро одарили Борживоя - в том числе дали ему в услужение священника Павла Кайха, вероятно, для того, чтобы новокрещеный князь мог выполнять свои христианские обязанности. Принятие крещения князем Борживоем следует рассматривать как крещение всех его подданных.

Крещение было очень важным для чехов, потому что именно с 845 года, когда 14 чешских князей приняли крещение, племена, живущие на территории современной Чехии, стали относиться к западной сфере влияния. Именно крещение Борживоя подтвердило принадлежность молодого чешского княжества к могущественной Великой Моравской империи и поворот к восточному христианству.

Свадьба Людмилы и Борживоя

Около 875 года тогдашний 22-летний чешский князь Борживой I женился на молодой, четырнадцатилетней Людмиле, дочери и наследнице князя Славибора Пшовского, владельца обширных территорий и знаменитого Пшовского замка, который находился в окресностях нынешнего города Мельник. Благодаря своим личным качествам и имуществу жены Борживой стал самым могущественным князем, чем-то вроде короля чехов. Тем не менее, он зависел от политики своих могущественных соседей и родственников св. Растислава и Святополка I Великого, которые правили Великой Моравией именно в таком порядке. Брак Людмилы с Пршемысловичем Борживоем свидетельствует о том, что у обеих семей установились прочные связи.

Некоторые источники утверждают, что свадьба состоялась раньше. Если это так, то она происходила на территории, населенной чехами или пшованами, то есть по языческому обряду. Это могло быть не позднее 874 года, когда Людмиле было 14 лет. Но нет сомнений в том, что после возвращения архиепископа Мефодия в Моравию в 875 году их брак был заключен повторно. Христианский брак они заключили, скорее всего, в моравском Велеграде.

К 875 году Борживой и Людмила основали свой двор и резиденцию в известном замке Левы Градец (ныне Розтоки недалеко от Праги). Внутри замка Борживой построил небольшую церковь, посвященную св. Клименту³⁾. «Это была первая церковь в Богемии», - говорит Легенда Кристиана, добавляя: «Она стала местом крещения его жены Людмилы ...».

Позже исследователи занимались судьбой юной Доброславы, осиротевшей после смерти князя Мойслава и его жены. Князь Мойслав выдал свою старшую дочь Свянтожизню за могущественного Святополка I Великого. Вторую дочь, Доброславу, он вверил в 872 году накануне битвы на Влтаве под покровительство князя Мильчанского и Пшовского Славибора, отца Людмилы, которая вышла замуж за чешского князя Борживоя. Разница в возрасте между двумя девочками была невелика, они росли вместе как сестры и расставаться им было бы очень тяжело. Таким образом Доброслава стала приемной дочерью князя Борживоя и его жены Людмилы. Девочки росли вместе в замке Леви Градец, где их воспитывал капеллан Павел Кайх, давший им образование.

Крещение Людмилы и Доброславы

Крестились они, вероятно, в 877 году в Левом Градеце, когда Людмиле было 17, а Доброславе - 13 лет. В некоторых легендах говорится, что Людмила крестилась вместе с Борживоем, и есть даже картины, изображающие это крещение. Это не похоже на правду. Борживою пришлось креститься раньше, потому что еще до брака с Людмилой он начал строить замок Леви Градец и церковь св. Климента. В то время с ним при дворе уже работал ученик св. Мефодия Павел Кайх. Исторические источники утверждают, что Людмилу крестил архиепископ Мефодий, но Кристиан утверждает, что она была крещена в Левом Градце. В таком случае ее крестил, скорее всего, Павел Кайх. Вероятно, рассказ о крещении Людмилы непосредственно архиепископом Мефодием был написан в более поздние годы, чтобы подчеркнуть серьезность этого обряда.

Людмила стала типичным представителем первого этапа христианизации Богемии. Согласно легенде, сначала она была язычницей, приносившей в детстве жертвы языческим богам, а затем стала образцом христианских добродетелей. Княгиня Людмила погрузилась в новую веру со всем пылом юной души, со всей силой и преданностью, с осознанием подавленной язычеством женственности. Людмила, как и Борживой, понимала политическое значение новой веры, которая обеспечила будущее господству Пршемысловичей над другими князьями славянских племен. Христианство также означало освобождение женщины от языческих догм и своим принципом моногамии оно социально поставило ее рядом с мужчиной.

Здесь следует подчеркнуть, что священники при дворе Борживоя и Людмилы были исключительно славянами, среди которых лидирующее положение занимал архипресвитер Павел Кайх. Это были священники, пришедшие вместе с Мефодием, а во второй волне также те, кто после смерти Мефодия бежал из Моравии от преследований Святополка, которого они справедливо считали предателем. Позднее это стало причиной отделения Чешского княжества от Великой Моравии.

Семейная жизнь Людмилы

Брак Борживоя I и Людмилы был благословлен тремя сыновьями и тремя дочерьми - потомки, умершие в младенчестве и не упомянутые в источниках, не включаются. Известны только имена двух сыновей Спитигнев (* 875– † 915) и Вратислав (* 888– † 921), оба по очереди занимали княжеский престол.

Сначала после смерти отца правил старший сын Спитигнев I, а после него младший Вратислав I. Вратислав женился на Драгомире, происходившей из славянского племени стодоран.

Сын Вратислава и Драгомиры Вацлав (Вячеслав) был передан бабушке на воспитание. Людмила повлияла не только на образование Вацлава, она позаботилась и о его воспитании. Разногласия между княгиней Людмилой и ее невесткой Драгомирой, происходящие из христианского воспитания бабушки и дальнейшего влияния на молодого Вацлава, а также по политическим причинам, привели к решению Драгомиры убить Людмилу.

Государственная роль Людмилы

Первую историческую роль княгиня Людмила стала выполнять после смерти своего мужа, затем во время правления их сыновей, и особенно после их смерти.

Людмила правила как регент и оказывала вляние на своих сыновей Спитигнева I и Вратислава I, а после них также на внука Вацлава. После смерти Вратислава регентшей стала его вдова, княжна Драгомира из племени стодоран. Однако Людмила пыталась влиять на воспитание Вацлава. Но это было одной из причин противоречий между свекровью Людмилой и невесткой Драгомирой. Ситуация была намного сложнее: Людмила защищала право Вацлава на княжеский престол как первенца, а Драгомира выдвигала своего второго сына Болеслава, который, вероятно, родился порфирородным, то есть в 915 году, когда Вратислав уже был князем.

Кроме того, Людмила выступала за ориентацию княжества на короля Баварии Арнульфа, в то время как Драгомира категорически отрицала признание этого политического сдвига. В данном случае на Людмилу, вероятно, повлияли ее советники во главе с архипресвитером Павлом Кайхом, выходцем из епископального монастыря св. Эммерама Регенсбургского в баварском Регенсбурге. Княгиня Людмила прекрасно понимала, что в одиночку чешское княжество не сможет противостоять нашествию диких кочевых племен, и поэтому, несомненно, благодаря большим дипломатическим способностям, ей удалось заключить союз с королем Баварии Арнульфом. Таким образом, давний враг моравских славян стал союзником чехов. И не только это. Княгиня Людмила договорилась с Баварским епископатом о терпимости к славянскому языку во время богослужений и другим обычаям моравского церковного обряда.

Драгомира, очевидно, крестилась до замужества с Вратиславом, но ее вера не проникла в ее сердце так глубоко, как у Людмилы. К этому добавились дворяне, которым были нужны не только «молящиеся правители», но прежде всего рыцари и воины. Было бы ошибкой думать, что Людмила пренебрегала рыцарским воспитанием внуков. Она просто поставила его на второе место. При осмотре останков святого Вацлава были обнаружены следы более старых травм, полученных им в ходе сражений. Это доказывает, что Вацлав был настоящим рыцарем. В конце концов, он в последний раз продемонстрировал свое боевое искусство незадолго до смерти, когда пошел в церковь без оружия и сумел выхватить меч из руки брата и повалить его на землю.

Драгомира поддерживала языческую ориентацию государства, а не его вассальные отношения с баварами. Так родилась предпосылка возникновения конфликта.

Добровольное изгнание и мученичество

Авторитет княгини Людмилы был настолько велик, что после смерти Вратислава чешская знать решила забрать его сыновей у матери Драгомиры и передать их бабушке - княгине Людмиле. Мальчикам было вероятно тринадцать (Вацлаву) и семь лет (Болеславу). Внуки Людмилы получили образование в славянском вероисповедовании и славянском духе. В то время провинциальные дворяне решили доверить Драгомире регентство в стране, что вызвало разногласия между двумя женщинами. И это было началом будущего конфликта между двумя авторитарными княгинями.

Спор между княгинями в итоге привел к отъезду Людмилы в замок Тетин.

Таким образом, в 920 году, примерно после четырех лет правления княгини Людмилы, в Чехии произошел переворот, в ходе которого Драгомира захватила власть и вернула себе своих детей.

Княгиня Драгомира наконец разрешила спор убийством свекрови, которое произошло в ночь с 15 на 16 сентября 921 года. По словам Кристиана, она поручила двум членам своей свиты, Туну и Гомону, совершить убийство. Это были иностранцы, вероятно, викинги, приехавшие в Чехию из Киева. Таких воинов охотно нанимали в свиту за их воинственность, жестокость и бесчувственность.

Согласно легенде, Людмила была задушена собственным шарфом, который впоследствии и стал ее символом (в других источниках написано, что веревкой). Людмила умоляла своих убийц отрубить ей голову, потому что, только, пролив кровь, она могла стать мученицей и святой войти в рай, как пишет ее правнук летописец Кристиан. Убийцы, очевидно, знали об этом, поэтому они постарались сделать так, чтобы ее кровь не пролилась. Но произошло символическое и значимое для церкви «кровопролитие». Задохнувшись, Людмила упала на пол и несколько капель ее крови из раны на голове упало на камень, на котором она обычно стояла на коленях во время молитвы.

После ее убийства Павел Кайх, верный священник Борживоя и Людмилы, бежал из Чехии, и таким образом благочестивой, первой исторически известной чешской княгине Людмиле даже не устроили церковных похорон. Слуги погребли ее тело под стеной. Над местом убийства Драгомира решила перестроить жилой дом Людмилы на церковь св. Михаила (ныне св. Иоанна Непомуцкого), согласно легендам, чтобы чудеса, происходящие на месте смерти Людмилы, приписывались не Людмиле, а св. Михаилу.

Этот второй переворот в Чехии означал истребление последователей Людмилы и преследование ее духовенства. Борьба продолжалась между старой языческой и новой христианской культурой между братьями Вацлавом, последователем ориентации его бабушки Людмилы, и Болеславом, последователем курса его матери Драгомиры. Эта борьба завершилась 28 сентября 935 года вторым преступлением, когда Вацлав был убит дружинниками Болеслава.

Поклонение святой Людмиле

Вскоре после восшествия на княжеский престол Вацлав изгнал свою мать из Праги (возможно, в Будеч), а 10 ноября 924 года при участии епископа Михаила перенес останки бабушки в церковь св. Георгия в Пражском Граде, где и по сей день находится гробница св. Людмилы. При церкви Болеслав II и преподобная Млада основали первый чешский монастырь и ввели в него бенедиктинок, которые заботились о распространении культа первой чешской святой. Однако это было документально подтверждено только с конца 11 века.

Во время правления Карла IV над ее могилой установлено надгробие, имеющее высокую художественную ценность. Когда в 1981 году гробница была открыта, среди останков обнаружили белую шелковую ткань с переплетенным геометрическим узором - без сомнения, шарф, которым замужние женщины покрывали головы.

Во всех сохранившихся документах княгиня Людмила описывается как добрая, милосердная и ревностно набожная женщина. Св. Людмила, чешская первомученица, стала не только покровительницей виноделов, бабушек, матерей и христианских просветителей, но и, прежде всего, покровительницей чешской (прим.: вместе со своим внуком святым Вацлавом). Ее часто называли матерью чешских земель.

Смертью княгини Людмилы закончилась ее земная жизнь. Но вскоре к новой жизни пробуждается святая мученица, украшенная поэтической магией легенд. Какой образ святой Людмилы нам важнее? Жившей на самом деле или той, которая нам веками изображается в мифе ее святости? Даже, если допустить, что легенды часто далеки от реальности, они все же отражают не только благородную душу Людмилы, но и душу чешского народа X - XI веков.

В трактатах XI века восхваляется ее вдовство: «...после смерти своего мужа Борживоя, первого христианского князя чешских земель, раба Христова, блаженнейшая Людмила вплоть до конца своей жизни всегда очищала свое тело». Ее добродетель и чистота - это победа христианского идеала над греховными человеческими наклонностями.

Постепенно княгиня Людмила, христианская мученица, становится национальной святой и благородным символом, покровительницей чешского народа при небесном престоле.

В самые трудные моменты жизни чешского общества в людях пробуждается национальное самосознание, пропитанное мощными толчками «святого национализма», и в чешских святых люди находят символы спасения своего национального бытия.

С этой точки зрения действительно сложно решить, кто для чешского народа важнее - княгиня Людмила или святая Людмила.

Причисление к лику святых

Канонизация Людмилы произошла очень скоро, еще при жизни ее внука, князя Вацлава. В то время для этого было достаточно решения князя и разрешения епископа с учетом мнения народа (лат. vox populi).

Святость княгини Людмилы подтверждают чудеса, происходившие в Тетине. Сладкий аромат исходил от ее могилы, и семь раз за ночь можно было видеть, как на нее опускаются огненные факелы, указывая на яркость веры, которой она сияла при жизни. Кроме того, больные у ее могилы обретали здоровье, слепые – зрение, и хромые нормальную походку. Убийцы блаженной Людмилы вскоре различным способом ушли из жизни и никого из их родни не осталось.

Когда через три года после ее смерти - 10 ноября 924 года - гробница была вскрыта, чтобы перевезти ее останки в Прагу для помещения в достойном месте в церкви св. Георгия на Пражском Граде, ее тело и одежда оказались нетленными, что в церкви считается важным доказательством святости умершего. Все эти факты привели ее внука, князя Вацлава, к решению канонизировать любимую бабушку. И он велел священникам написать на славянском языке «Легенду о святой жизни и мученической кончине святой Людмилы».

Ее причисление к лику святых было официально признано в 1143–1144 годах, когда в Праге находился папский легат Квидо кардинал ди Кастелло. При епископе Данииле I части ее останков были помещены в несколько алтарей Пражской епархии, и епископ Даниил II. Внес ее имя в перечень почетных покровителей в своей рукописи «De civitate Dei».

Увековечение памяти

В литературе

Легенда о святой жизни и мученической кончине св. Людмилы. Была написана по инициативе князя Вацлава неизвестным славянским священником на славянском языке. Эта легенда - старейшее чешское литературное произведение.

Легенда Кристиана (Legenda Christiani. Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius.)

Легенда «Когда росла христианская вера» Crescente fide Passio s. Venceszlai incipiens verbis Crescente fide christiana.

Легенда Гумпольда - одна из старейших рукописей сохранилась в так называемом Оттоновском освещенном кодексе Вольфенбюттеля, созданном до 1006 года по приказу жены князя Болеслава II княгини Эммы⁴⁾. Этот кодекс содержит самые старые из сохранившихся изображений князя Вацлава, в том числе сцену его убийства в г. Стара Болеслав.

Проповедь святой Людмилы с конца XI века, взывающая к уважению к святой Людмиле. Проповедь была широко распространена в чешских землях. Этому несомненно способствовал ее патриотический характер, что привело к укреплению национального самосознания. Самые старые тексты относятся ко второй половине XIII века, прочие - к XIV и XV векам. Впервые была опубликована благодаря Йозефу Добровскому⁵⁾.

В изобразительном искусстве

Святую Людмилу обычно изображают в длинном платье с покрытой головой или в княжеской шапке. Ее главный атрибут – вуаль, фата или шарф на шее. Ее часто рисуют вместе с маленьким внуком Вацлавом, которого она учит. День ее памяти отмечается 16 сентября, а ее последним пристанищем является базилика св. Георгия (св. Иржи) в Пражском Граде.

- Иллюминированные рукописи: Фрагмент летописи Далимила, Библия Велислава. - Реликварий - бюст Святой Людмилы (для хранения черепа святой) из позолоченного

серебра - часть Сокровища святого Вита

- Рукав - мощевик св. Людмилы

- Лестничный цикл (роспись стен) в замке Карлштейн

- Доска Мастера Теодорика с росписью и реликвиями в раме, часовня св. останков

замка Карлштейн

- Каменное надгробье на могиле с рельефом лежащей святой Людмилы - в базилике

св. Георгия на Пражском Граде

- Верайкон Святовитский – она изображена среди святых, написанных на раме - часть

Святовитского сокровища

- Готическое панно - алтарная роспись из Дубечека - св. Людмила - в Национальной

галерее в Праге

- Статуя св. Людмилы, позолоченная резьба по дереву, автор - Франтишек Прейс, 1699

г., главный неф Собора св. Вита в Праге

- Св.св.Вацлав и Людмила на мессе, картина, масло, автор - Франтишек Ткадлик -

Национальная галерея в Праге

- Святая Людмила, помощница бедных – картина, масло, автор – Йозеф Войтех

Хеллих, Церковь св. Людмилы в Праге, Краловские Винограды

- Убийство св. Людмилы, мраморная статуя работы Эмануэля Макса в часовне св.

Людмилы, Собор св. Вита в Праге

- Статуя св. Людмилы - часть памятника св. Вацлаву в Праге на Вацлавской площади,

автор - Я. В. Мыслбек

- Скульптура св. Людмилы у церкви св. Николая в центре Москвы, работа чешского

скульптора Михала Моравца. Подарок Чешской Республики московским

верующим от 26 сентября 2012 г. по случаю 1091-й годовщины ее мученической

смерти, в знак дружбы между чешским и русским народами.

В музыке

- «Святая Людмила» - оратория Антонина Дворжака

- «Страдания мученицы Людмилы» - Fuit in Provincia Bohemorum – легенды Х – ХII

веков

- «Прамать Людмила» - кантата из цикла «Чешское небо» Яна Застеры на текст Марии

Долистовой.

Послание народу чешских земель

«О, чешская земля, если бы ты осознала, каким драгоценным подарком ты задумана, какой яркий свет тебя озарил лучами, какой у тебя могущественный заступник на небесах, ты бы танцевала от радости! О, счастливая земля под покровительством такого могущественного патрона! Сколько стран и народов не получило такой блаженной защиты! И если бы она была у них, они бы непременно танцевали от радости!» Проповедь святой Людмилы, ст. 9 - XI век